Okno

Některé dny jsou stejné a další vypadají stejné ještě víc. V mém případě to byl ten den stejný ještě víc, jelikož již ráno napovídalo, že není úplně všechno v pořádku. Vstávání a ranní hygiena proběhla plynule a bez větších katastrof. Odcházím z bytu a před dveřmi, jako obvykle, leží pytlík se smetím. No spíše pytel po lehčím úklidu domácnosti paní domu. V dobrém úmyslu jsem pytel sebral, jelikož popelnice je u domu hned vedle chodníku při cestě do práce. V opojení myšlenek co dneska budu dělat dřív a co si nechám třeba na odpoledne nebo na druhý den, jsem bravurním způsobem prošel kolem popelnice bez jakéhokoliv náznaku myšlenky na smetí. Na tramvajové zastávce mi byly trochu podezřelé pohledy kolemjdoucích, ale ještě mne nic netrklo. Po nástupu do tramvaje, kde jsem si sedl ihned u okénka vedle dveří a automaticky si nechtěné zavazadlo dal na klín, už mozek zareagoval a identifikoval zavazadlo jako nevábný, zapáchající pytel na smetí, který nepatří do tramvaje, ale do popelnice. Nechtěný „pasažér“ se vezl dalších osm zastávek. Mezi poslední zastávkou a mojí prací bohužel žádná popelnice není, takže přes vrátnici, poté celým patrem, kde jsem byl okukován zvědavci, až na dvůr a zde konečně cílová zastávka pytle se smetím.
Už od rána jsem se těšil na odpolední „besídku “ s přáteli u jedné a více sklenek, která byla k příležitosti narozenin jednoho z kumpánů pěstujících tento koníček. Byl 23. květen, venku krásně slunečno, modré nebe a dobrá nálada. Konečně konec pracovní doby.

Plný očekávání z načatého dne stojím v přeplněné tramvaji a opět přemýšlím. Tato činnost mne poslední dobou chytá čím dál tím více a nevím jak se toho zbavit. Ačkoliv se mi to moc často nestává, přece jenom jsem něco vymyslel. Vzpomněl jsem si totiž na to, že v mé kanceláři je otevřené okno. Při pohledu na nebe, kde převládalo azuro, bylo rozhodování jednoznačné. Do ráno to počká. Přeci jenom mne to vrtalo v hlavě a napětí bylo tak velké, že soustředění vzalo za své. To se projevilo například tím, že po příchodu před dveře restaurace, kde se měly odehrávat dnešní radovánky, jsem se prošacoval a v klidu začal odemykat dveře do putyky. Ihned při zjištění, že klíč od bytu tam nepasuje, jsem si uvědomil kde stojím a nenápadně vklouzl do známých prostor. Zábava pokračovala prakticky dle předpokladů. Celou dobu jsem byl ale na trní a pokukoval ven na nebe, zda neuvidím mraky a nebude pršet. To by to otevřené okno v práci vyšlo pěkně draho, jelikož je pod ním tiskárna za pár desítek tisícovek. Ve finále jsem ani neměl moc velkou žízeň a při smyslech pelášil domu. Doma spánek také nic moc. Skoro po každé hodině procházka k oknu a kontrola oblohy.
Konečně ráno. Ráno na které čekám jako na smilování. S dobrým vědomím, že počasí stálo tentokrát při mne, hurá do práce. Rychlá ranní koupel. Jízda tramvají a již stojím před dveřmi do kanceláře. Sebevědomě vcházím a v tu chvíli jsem to viděl. Uprostřed stolu roztrhaná a umělecky vykousaná holandská bonboniéra, která mne přišla asi na pět stovek a byla připravená na dnešní den k svátku Jany. Tiskárna pod oknem zasypaná kávou a cukrem a nad ní na parapetu zbytky rozkousaných pytlíků od uvedených pochutin. Podle spouště, která zde byla, musely být na večírku v mé kanceláři asi všechny veverky z nedalekého hřbitova. Otevřené okno mne vyšlo celkem asi na dvě tisícovky a to na novou bonboniéru a odborné čištění tiskárny. No hlavně že nepršelo!