Budík


Žižkovské „cihláky“, které zažily ještě první republiku, disponují sice zdí, která něco vydrží, ale i zde je od souseda slyšet mnoho zvuků. Naši sousedé si žijí vcelku poklidným životem a nikdy s nimi nebyl žádný problém. To spíš z naší části se sem tam ozývá něco málo peprných slov po příchodu mé osoby z místní nalévárny v pozdějších nočních hodinách. Sousedky syn, který pravděpodobně jezdí s tramvají, autobusem nebo metrem, vstává mezi druhou až třetí hodinou ranní. Je tomu již řadu let co si pořídil nový budík. Jeho zvuk mi připomíná známý klakson z vojenských let. Jeho odpudivý zvuk „ týýýýýý…týýýýýý..týýýý“ mne v té době uháněl k šílenství.
Od toho času se vždy v inkriminovanou dobu ozve „ty, tý“ a následuje ticho. Na tento nový element v životě si člověk rychle zvykne. O víkendu ráno vstávám a mám pocit, že mi z noci něco schází. Takto jsme si v činžáku žili až do doby, kdy si klučina našel pravděpodobně známost a začal sem tam přespávat v jiném obydlí. Milý budík, nevědomky si absence páníčka, začal to svoje „týýýý, týýýý, týýýý ………“ a vřeštění naznalo konce. Prvních pět minut po celou dobu a posléze v intervalu pěti minut vyluzoval nesnesitelné tóny asi minutu. Po hodině přestal. Předpokládám, že sousedka zvuk tak intenzivně nevnímala, jelikož její pokoj je přes kuchyň a předsíň na druhém konci bytu. Vedle mne spící manželka ráno také o ničem nevěděla. Bezesnou noc jsem tedy strávil jenom já.
V bojovné náladě jsem čekal na setkání se sousedem. Po dvou dnech však byla celá záležitost zapomenuta a život šel dál. Zanedlouho opět po dvou intervalech následovaly další a další. Bylo asi půl třetí ráno, když mne napadl spásný nápad. Nebyl sice jistý výsledek, ale o pokus to stálo. Nenápadně jsem vyšel z bytu, šroubovákem hbitě odemkl skříň elektroinstalace a cvakl jističem elektrického proudu vedlejšího bytu. Asi po dvou vteřinách jsem jistič nahodil zpět. Po příchodu do ložnice bylo slyšel to blahodárné ticho. Takže to vyšlo. Budík byl na elektriku. Ráno zcela čilý uháním do práce s vědomím, že jsem vyzrál nad noční můrou. Takto se celá věc opakovala asi ještě třikrát za půl roku.








Bylo to 19. března. Domu jsem rozevlátý přišel trochu později. Bravurní manévr u ledničky, opatrně oblečení do komínku a šup do postele. Zasloužený spánek netrval dlouho. Ve dvě ráno známé „týýý“ dvakrát a více. Ve slipech bos se šroubovákem v ruce další výprava k pojistkám. Cestou ke skříni jsem pravděpodobně namačkal více vypínačů než bylo třeba, jelikož po prvním cvak s jističem se otevřely dveře vedlejšího bytu a v nich stála rozespalá decentní dáma oblečená průhledné helence a spodních kalhotkách, na jejichž výrobu nebylo potřeba moc materiálu. Oči jsem se snažil ponechat v úrovni hlavy, ale ty dvě zvědavé bulvy evidentně bez vedlejších úmyslů zamířily níže a ještě níže. Abych zachránil situaci, vyhrknul jsem: „Taky vám nejde elektrika?“ Více už nebylo třeba dodávat, jelikož průvan způsobený otevřením vedlejšího bytu bez varování zabouchl dveře do mého bytu. Situace opravdu prekérní. Pokoušel jsem se ťukat na dveře v domnění, že manželka se probudí a otevře mi. To bohužel nevyšlo. V tu dobu mi přišla vhod nabídnutá pomoc sousedky, že si mohu zavolat od ní. Vešel jsem do předsíně cizího bytu a pokračoval do kuchyně. Vytočil jsem telefonní číslo domu a začal vysvětlovat manželce, jak jsem vyšel z bytu a zabouchly se mi dveře. Zda by nebyla tak hodná a neotevřela mi. Až později mi docvaklo, že vývoj techniky je neúprosný a bezdrátové telefony jsou mobilní. V době, kdy jsem vyšel se sousedkou z bytu a podotýkám, že já ve slipech a sousedka na tom nebyla o moc lépe, stála manželka již ve dveřích našeho bytu s telefonem u ucha a dosti nechápavým výrazem v obličeji. Po dvou vteřinách trapného ticha zavelela: „Ty masti domu a s váma si to vyřídím jindy.“ Jak řekla, tak bylo. Manželka přišla do ložnice, lehla si a v klidu usnula. Do rána, než zazvonil budík mně, byl prostor pro přemýšlení, jak vysvětlím návštěvu u sousedky. Nic jsem nevymyslel. Historku o pojistkách, budíku a zabouchnutých dveřích by mne nikdo neuvěřil a jiné vysvětlení né a né přijít na rozum. Ráno se stalo něco, co nemohl nikdo čekat. Vše se odehrávalo tak, jako kdyby se v noci nic nestalo. Manželka byla v noci možná tak rozespalá, že si nic nepamatovala, nebo to prostě vědět nechtěla. V každém případě na pravdu se bojí m zeptat do dnešního dne a to je již pěkná řádka let.