Dort

Pravdu a lež si každý vykládá po svém. Pro jednoho je lež cokoliv co přesně nedopovídá skutku, který se stal a to do minimalistických detailů. Pro druhého není lež cokoliv, kde je alespoň špetka pravdy. Každý další člověk si pravdu představuje ve smyslu škály od černé k bílé, tedy ve svém odstínu šedi. Moji rodiče to semnou neměli lehké. Jako velice živě dítě byla pro mne výzva cokoliv, co se vyskytlo nejdříve v bytě, následně kolem domu, kde jsem cupital možná ještě s plínkami a ve finále v širším a širším okolí na horním Žižkově. Co výzva, to problém. Jednou to byla cizí zahrada, kde zrovna zrály třešně, jindy Trabant, do kterého jsme nabourali s kamarádem vlastnoručně postavenou kárkou. Naštěstí tenkrát přední levý blatník stál jen kolem 120,- Kčs, tak to nebyla taková tragédie. Moje aktivity a jejich nápravy se u nás řešily domluvou a slibem, že si dám příště pozor. Se lží to bylo právě naopak. Pokud naši zjistili, že lžu, tak to byl „vylágoš“ se vším všudy. Řemínek, vařečka, volná ruka, vše přistávalo na zadnici tak, jako kdyby to tam od nepaměti patřilo.
Existují určitě případy, kdy se zalhat musí a nemám tím na mysli zrovna soudní přelíčení, ale jedno pravidlo v hlavě ukotveno mám. Dětem by se lhát nemělo vůbec.
Jízda tramvají je pro každého spíše nutností, než vyhledávanou činností pro zpestření načatého večera, ale sem tam se zažijí příhody, které poučí, přivedou k zamyšlení anebo vyloudí úsměv na tváři. Při odpolední jízdě tramvají č. 9 přistoupil na Olšanském náměstí tatínek s holčičkou tak asi ve věku 5-6 let. Pustil jsem je sednout, a visel na tyči před nimi. Holčička měla pytlík bonbónů a pořádala jeden za druhým, což tatínkovi nebylo úplně po vůli. Začal nenápadně s tím, že nemůže všechny cukrovinky sníst, jelikož maminka na ně čeká s jídlem a hubovala by. Teď přišel ten zlom s výrokem dítěte: „… tak mamince nic neřekneme …“ . Tatínek reagoval ve smyslu, že lhát se nemůže a tím odstartoval debatu o pravdě a lži. Obhajoba pravdy střídala obhajobu lži, a jak se stupňovaly argumenty, tak oba zvyšovali i hlas a tím získávali více a více posluchačů. Nevím, zda to aktér zpozoroval, ale ze zadní čísti tramvaje zaznělo něco v tom smyslu: „Prosím tě dej ji ty bonbóny a nedělej dusno!“ Tatínek chtěl rezolutně ukončit debatu slovy: „ … já to prostě mamince řeknu a hotovo… „, holčička v klidu odvětila: „Neřekneš, jinak já ji řeknu, že doma v koupelně čůráš do umyvadla.“ Ticho, které v tramvaji nastalo při řešení pravdy a lži pětiletého dítěte a dospělého muže, vystřídal obrovský smích okolních cestujících s pohledem na hlavního aktéra celého příběhu. Na tento podnět tatínek holčičku vzal do náručí a na nejbližší zastávce vystoupili.

Ještě potupnější výsledek měla nevinná lež dětem mé sestry. Na přelomu 80 a 90 let, kdy byly sestřiny děti přibližně ve věku aktérky z tramvaje, pekli společně dort k narozeninám jednoho z nich. Věnovali pečení celý večer, a když bylo dílo hotovo, tak svůj výtvor uložili do lednice, aby jej uchovali do druhé dne, kdy měla proběhnout oslava za účasti užšího okruhu příbuzenstva. Dětská netrpělivost je všeobecně známá, ale toho dne to bylo asi dosti náročné, tak po opakujících se otázkách, zda nemohou ochutnat už teď a stálému otevírání lednice se sestra rozhodla v nestřeženém okamžiku dortík přemístit do špajzu a zamaskovat jej krabicemi, aby jej ratolesti nenašly. K tomu si připravila historku, že potřebovala lednici na chlebíčky, tak požádala Hanu, což je sousedka o patro níže, aby ji dala dort do lednice u ní a s tím, že si pro něj ráno dojdou. Milosrdná lež zabrala a v klidu šli všichni spát.
Druhý den, byla to sobota, si sestra Marie trochu pospala. Při tomto lahodném počinu ji probudilo vrzání dveří do ložnice. Když se ji podařilo rozlepit víčka, spatřila u postele obě děti uplakané, jak drží sousedku Hanu za ruce. Rozespalá sousedka, oděná jen v pyžamu a evidentně více překvapená nežli hlavní aktérka, začala s údivem vysvětlovat, že doma v lednici žádný dort nemá a zda nemůže být u jiné sousedky.
Na oslavě uvedených narozenin přidala sestra historku k dobru a ukončila ji slovy: „ … hanba mne fackovala a nevěděla jsem co dělat. Asi minutu, možná dvě jsem si dávala dohromady co se vlastně děje a jak z toho ven.“ Už jenom ta představa, že v sobotu kolem šesté hodiny ranní zazvoní u dveří dvě sousedovi malé děti a požadují vydání dortu z lednice, mne rozesměje vždy, když si na příběh vzpomenu.
Aby toho nebylo dost a trest za lež nebyl pro sestru příliš milosrdný, tak asi za 14 dní po incidentu s dortem k nim přišel soused z přízemí, který je prakticky rodinný přítel sestry a jejího manžela, tak zvaně na kus řeči. Po kávě přišla nějaká ta sklenička lepšího vínka a debata o čemkoliv o čem debatovat lze. V pozdějších hodinách s přibývající hladinkou, se mezi řečí soused zeptal sestry a jejího manžela, zda nepotřebují půjčit nějaké peníze s tím, že se v domě povídá o jejích dětech, jak zvoní plačící u dveří sousedů a žebrají o jídlo.
Jak jsem říkal na začátku, dětem se lhát nemá.