|
Doučování Jako rodilý Žižkovák jsem měl báječné dětství, které se odehrávalo prakticky již od narození na staveništi našeho sídliště Chmelnice. Kam se člověk podíval, tak stál jeřáb, bagr, buldozer, náklaďák, dělníci opírající se o lopatu s cigaretou mezi prsty. No prostě spousty výzev, kterým nešlo odolat. Rodičů si člověk vážil, jelikož jsme se vídali jen sporadicky. Ne, že by mne opustili a sem tam přišli na návštěvnu, ale právě naopak sporadická byla moje přítomnost doma. Ráno do školy. Hned po škole hodit doma tašku do kouta a hurá za dalším dobrodružstvím. Večer člověk padl únavou do postele a ráno nanovo. Naproti hlavnímu vchodu Základní škole Chmelnice je cesta, která vedla kolem školky a ústila do ulice Na Balkáně. Hned na začátku té uličky po levé straně se nacházel ochoz pro popelnice, který byl tvořen z dutých betonových tvárnic. Ochoz zde stál v poklidu až do roku 1971, kdy z ničeho nic spadla jeho čelní stěna. Proslýchalo se, že do něj narazili popeláři při svážení popelnic, což by odpovídalo intenzitě povalení části stěny v průčelí. Jednotlivé kvádry, připomínající nadměrné kostky lega se povalovaly nečinně po zemi. Při ranním čekání na otevření školy jsme na nich sem tam sedávali a klábosili. Na nedalekém staveništi se obdobným způsobem povalovaly desky z bednění, které čirou náhodou odpovídaly přibližně rozměru stolu pro ping-pong. Od myšlenky nebylo daleko ke skutku a vznikl pingpongový stůl, který by na plácku hned vedle popelnic. Desky jsme důkladně omyli od malty a důkladně vyrovnali do roviny. Místo dřevěných nohou sloužily právě ty betonové tvárnice z rozbořené ohrady pro popelnice. V prvopočátku se hrálo jeden na jednoho na vyřazování. Následně dva na dva a jak přibývali hráči tak se začala hrát obíhačka. Míček nebyl problém sehnat, a kdo neměl pálku, tak posloužila jakákoliv knížka. Postupem času se ale pálky objevily prakticky u většiny zájemců. Odpolední hra probíhala prakticky od konce školy až do tmy. Scházelo se tolik zájemců, že obíhačku hrálo třeba 20 lidí. To už ale nebyla pořádná hra. Napadlo mne, že budeme chodit hrát před školou. Starším klukům se nechtělo vstávat, tak se ke slovu dostali i my třeťáci. |
Našim bylo divné, že chodím do školy o hodinu dřív a ve finále i o hodinu a půl až dvě, ale uspokojili se s vysvětlením o doučování z češtiny s tím, že učitelka nemá jindy čas. Pochvala mých rodičů, že se snažím a současná výtka na adresu učitelky, proč si nemůže udělat čas v nějakou lidštější dobu, mne v rodině pozvedla o stupínek výše. Dokonce sem tam padla i nějaká ta pochvala. Takto jsme ve sportovním duchu přepychově žili až do doby, kdy nás někdo udal na SNB (Sbor národní bezpečnosti - dnešní policie), že ničíme státní majetek. Bylo přistoupeno k výslechům v ředitelně a ve finále si ředitelka Maříková předvolala do ředitelny i naše rodiče, kteří museli následně ohradu na popelnice v rámci Akce „Z“ opravit. Za to, že jsem lhal, o mne naši zlomili pingpongovou pálku. Jakmile je přešel vztek, tak si vzali montérky a šli opravovat zídku. Časem se proslýchalo, že stížnost na SNB nebyla na demolici majetku, ale na křik dětí pod okny přilehlých paneláků. Jistý hluk mohu potvrdit, jelikož hádky o míček a vyřazení ze hry byly opravdu divoké. V rámci podpory sportovní iniciativy se rodiče přátel školy složili a zakoupili pingpongový stůl pro školu, který byl umístěn ve školní zahradě. Po poškození byl umístěn do tělocvičny a následně se začal organizovat kroužek ping-pongu přímo v rámci školy. Co si vzpomínám, tak kroužek neměl dlouhé trvání a tři uchazeči z prvopočátku skončili za několik týdnů. Stůl stál řadu let v nářaďovně pokrytý prachem. No, nicméně od té doby si pamatuji, že sport bolí, o čemž svědčí pár modřin z mého výprasku a že zakázané ovoce chutná lépe. PS: Po uveřejnění povídky se ke mne jako zázrakem dostaly 50 let staré fotografie z té doby. Nemohu jinak, než se o ten poklad s vámi rozdělit. foto: Místo činu foto: Obíhačka v přímém přenosu |