Panenky

Každé zákoutí na vyrůstajícím sídlišti má své kouzlo. Jednou je to plácek na fotbal, zapomenuté lešení jako prolézačka, terénní nerovnosti jako bunkr z válečných filmů, močály, kde lze hledat žáby a jinou havěť. Na místě, kde dneska stojí Auto Jarov, byla navážka všeho možného, čímž se zasypával močál, který zde před tím vévodil. Nákladní auta se zde střídaly prakticky pořád. Náklaďáky zde zanechávaly hlavně suť ze stavby a hlínu z ukrajujících okolních kopců. Sem tam se však objevil zatoulaný „pes“, který přivezl na skládku i zajímavě věci. Například použité nefunkční náhradní díly do auta. Na základě těchto pokladů nad mojí postelí visel například trochu ohořelý volant ze staré Pragovky, karburátor Weber a podobné skvosty, které každého osmiletého kluka zaujmu více, než cokoliv jiného. Při jedné obhlídce skládky naší dětskou klučičí partou, se objevil v hledáčku malý Robur. Nic neobvyklého, těch tu bylo tucet za den. Zaujal nás ovšem obsah, který vylétával v nepravidelných intervalech z tmavošedé dodávky zaparkované těsně před svahem. Lítaly z ní totiž zabalené krabice velikosti malé psí boudy. Pokyn k průzkumu byl jasný. Jakmile dodávka zavřela zadní dveře a rozjela se, tak jsme se vrhli na krabice. Obsah nás vcelku udivil. V krabicích byly náhradní díly na panenky. Sem tam hlava, sem tam noha, vlasy, ruce a podobné součástky. Je pravda, že většina z nich byla poškozená barvou, roztržením, špatným výliskem a spáleninami. Evidentně odpad při výrobě panenek z nějakého okolního závodu. Jak jsme tak rozebírali ty krabice a hledali třeba odpad z výroby autíček, tak nás napadlo poskládat si z toho odpadu jednu panenku v celku. Podařilo se. Ve finále jsme závodili, kdo jich poskládá nejvíce. Sešlo se nám tak asi 30, možná i 50 panenek v celku. Vůbec nám nevadilo, že některé měly obě ruce levé a některé zase obě nohy pravé, takže když stály, tak v předu měla panenka prsty a na vedlejší noze patu. Určitě bychom jich vyrobili více, ale trápila nás nouze o hlavy. Většina hlav byla holohlavá, potrhaná a s deformovaným obličejem.
Druhý den začal prodej panenek ve škole. Já jsem je prodával za dva šumáky a dvě Pedra. Šumáky musely být v kostkách, prášek jsem nebral. Nešel cucat. Byznys šel dobře a kupovali i kluci pro své sestry. Jak jsme si to nalajnovali, tak to proběhlo. Po panenkách se slehla zem. Oproti tomu naše noční stolky se naplnili žvýkačkami a šumáky.

Po necelém týdnu sedím v lavici a ze školního rozhlasu se rozezněl hlas ředitelky s tím, že mám jít do ředitelny. Vzhledem k tomu, že za posledních 24 hodin jsem ve škole neudělal nic, co by bylo na pohovor v ředitelně, poskakoval jsem si vesele až před obávanou místnost. Nevím přesně, zda dveře otevřel někdo jiný, nebo já, ale ten pohled nezapomenu do dnes. Po levé straně v křesle seděla neznámá ženská a před ní na stole dvě moje panenky. Panenky nešly moc poznat, jelikož byly již oblečené v ušitých šatičkách, ale obě nohy levé, takže moje dílo. Vedle neznámé ženy stála ředitelka školy p. Maříková a naproti neznámé paní a dvou panenkám seděli v křesle dva příslušníci SNB (Sbor národní bezpečnosti = dnešní policie) v uniformě. Po krátkém výslechu se dověděli, že jsem opravdu panenky ve škole prodával. Prozradil jsem i obvyklou cenu. Nejvíce je udivil počet panenek, které jsem vlastnil. Poté se jeden uniformovaný zeptal, z které prodejny ty panenky mám. To mi bylo dosti žinantní, jelikož každý snad musí poznat, že panenky jsou pochroumané a v prodejně by je asi neprodávali. Chvilku jsem mlčel, což je pravděpodobně ujišťovalo, že mají před sebou lupiče z hračkářství. Po několika dalších vteřinách jsem kápl božskou.
Jízda služebním vozidlem SNB na smetiště byla moc krátká na to, abych si ji pořádně užil. Nevyslyšeli ani mou prosbu, zda by nešla pustit houkačka. Na místě činu, tedy na skládce, byly opravdu nalezeny ještě zbytky krabic s náhradními díly na panenky. Po příjezdu zpět do ředitelny se vše vysvětlilo a oba urostlí muži v uniformě odcházeli odhalovat opravdové zločince. V tom okamžiku ještě stačila neznámá paní na jejich adresu říci něco v tom smyslu, že i prodej panenek ze smeťáku je trestný čin, ale výzva se minula účinkem. Oba SNBáci si nasadili čepici a zabouchli dveře. Paní ředitelka Maříková mne pohladila po vlasech a potichu řekla, že mohu jít zpět do třídy. Nemám ponětí, jaká tam posléze nastala konverzace, ale mne nejvíce mrzelo, že jsem panenky té kačeně dcerušce prodal se slevou a to jenom za jedno Pedro a pytlík sypkých šuměnek, které nesnáším. Jak se říká „… pro dobrotu na žebrotu …“. V mém případě na výslech do ředitelny. Útrapy v ředitelně smily zážitky jízdy v „policejním“ autě, což mi všichni kluci ze třídy záviděli. Záviděli mi hlavně z toho důvodu, že jsem si tam při vyprávění trochu dokreslil tu houkačku.