Ptako-historky

Restaurace Chmelnice je/byl pro horno-Žižkováky známý kulturně-gastronomický objekt, kde se scházeli štamgasti z okolí Jarova, Chmelnice, Balkánu a nesměli scházet ani Vackováci. Největší rozkvět zažila restaurace v devadesátých letech minulého století a v prvních 15 letech našeho století. Po neúměrném zvýšení nájmu došlo ke změně majitele a do vietnamské restaurace se během pár měsíců přestalo chodit. Za své éry se zde prováděly akce, jako je grilování, oslavy narozenin, Vánoce, Silvestr, běh sídlištěm pro děti, Mistrovství vaření, kde se sešlo až 15 soutěžních svíčkových, gulášů a podobných specialit. Zdejší komunita měla i své legendy, které vynikaly v různých aktivitách. Jedna z legend byla zaměřená na vyprávění neuvěřitelných přeběhů ze života. Nebudu jmenovat, ale zážitky v jeho podání jsou neuvěřitelné a málo kdo je bral jako pravdivé. Například byl Dan na čundru v takové zimě, že když veverka skákala ze stromu na strom, tak v polovině cesty zmrzla a na zem spadl kus ledu. Další legendární příběh nás zavede do Rakovnicka, kde se některé silnice vyznačují tím, že okolní stromy se v koruně protnou a tvoří takový stromový tunel. Právě v tomto tunelu jel se svým těžkým náklaďákem a před sebou nevidí nic jiného, než letět orla. Lehce plachtil a sem tam mávl křídly, aby mohl v klidu pokračovat dál. Jak orla s náklaďákem dojížděl, tak orel uhnul k levé straně a při předjíždění náš vypravěč otevřel okénko a orla letícího vedle jeho náklaďáku si pohladil. Následně zavřel okénko, přidal a pokračoval za svým cílem. Tato legendární historka koluje mezi domorodci do dnes.
Historku o orlovi v aleji jsem vyprávěl při jedné příležitosti exkurze plzeňského pivovaru, kde seděli i plzeňští domorodci. Chtěl jsem se trochu zavděčit, že nás vzali mezi sebe. Přibývající spotřebou místní tekutiny se historky stávaly čím dál tím méně pravděpodobné.
Nejvíce mne zaujalo vyprávění jednoho staršího chlapíka, který začal velice nenápadně:
No to už je hodně dlouho. Tenkrát jsem začínal v Sušici u hasičů. Pár dní v uniformě a moje první samostatná jízda hasičským vozidlem, tedy spíše vozítkem, jelikož mi svěřili jen starého Favorita (Škoda Favorit Combi), ale s majákem a v plných červených barvách. Jel jsem prověřit nějaké peripetie do Žichovic, což je kousek od Sušice směrem na Horažďovice.

Pár metrů před obcí vidím po pravé krajnici obrovského ptáka, jak cupitá mým směrem. Obrovský tmavý zobák, oškubaný krk, červená hlava, hustá tmavá křídla na koncích zašedlé, ohromné zakulacené drápy, které vzbuzovaly respekt. Prakticky si ani nevšiml, že za ním stojí auto a jeho řidič zírá, jako by spadl z višně. Nicméně jako ochránce přírody a mladý ochránce všeho, jsem vzal vysílačku a informoval centrum o tomto výskytu. Očekával jsem nejapné připomínky a posměšky, ale pravý opak byla pravda. Z vysílačky se ozvalo: „ … jo, podle popisu to bude asi Kendy. Hoď ho do auta a odvez na Rabí.“ Pane bože, jak mám hodně přes metr vysokého ptáka naložit do auta? Na tuto otázku přišla velice vtipná odpověď: „… zajeď s autem před něj a otevři mu pravé zadní dveře. On obvykle nastoupí sám.“ Přátelé, jak zaznělo z vysílačky, tak se také stalo. Opravdu jsem zajel před něj, otevřel zadní dveře a pták sice obtížně, ale ve finále se dostal na zadní sedačku. V Rabí mne před bránou zříceniny hradu Rabí opravdu čekal starší chlapík a Kondora Kendyho si převzal. Poděkoval a za stěrač mi dal sáček třešní.
O celé historce jsem měl své mínění a bylo daleko vzdálené od reality. Nicméně po pár letech mne osud zavál opět do těchto končin a to přímo pod hrad Rabí do dětského tábora, který vévodil splavu řeky Otava. Cestou zpět mne trkla právě tato zřícenina a žádost dětí o návštěvu tohoto historického pokladu. Při prohlídce jsem si u průvodkyně nedopustil dotaz na Kondora Kendyho, jelikož historka z Plzně se mi vybavila ihned, jak jsem zaslechl název obce. Starší paní mne ujistila, že zdejší chovatelský svaz měl opravdu staršího Kondora, který měl zálibu v létání. V létání mu ovšem překáželo zdejší podnebí, které nedisponuje takovými vzdušnými teplými proudy, jako měl v domovském území. Proto se spouštěl z hradeb dolů do údolí. Absence vzdušných proudů mu ovšem nedovolila zaletět i zpět, tak chodil zpátky pěšky. Respektive jej chodili chovatelé hledat a vozit zpět. Párkrát se opravdu stalo, že jej přivezli zdejší domorodci sami. Dokonce mi potvrdila, že do auta uměl nastoupit sám.
Celou cestu do Prahy se mne honila myšlenka, že lidem by se mělo více věřit. Dělat taxikáře pro kondora, vidět veverku zmrznout za letu, nebo hladit orla za jízdy z okénka se mi v současné době zdá být zcela reálné. Dokonce jsem se přistihl u toho, že uvedené příhody vyprávím u jedné a více sklenek v žižkovských hospůdkách, jako bych je prožil já sám.