|
Sklizeň Již od útlého mládí mne lákalo vše, co má alespoň dvě kola. Jízdní kolo Pionýr vystřídalo tříkolku, následoval moped Stadion, řada dalších dvoukolých strojů s motorem. První čtyřkolé vozidlo Varšava byl stroj, který pořídil můj otec, abych měl co rozebírat a naučil se něco o motorech. Tento trend pokračuje až do dnešní doby. Nikdo se tedy nesmí divit, že kamkoliv to jenom trochu lze, jezdím vlastním dopravním prostředkem a vyhýbám se hromadným přepravám, jako je například jízda vlakem, autobusem, tramvají a podobně. Před pěknou řádkou let jsem byl pozván se svojí přítelkyní na chatu kamarádky. Připravil jsem si svůj VAZ 2101 bílé barvy a čekal, až dorazí přítelkyně z práce, což netrvalo ani patnáct minut. Ihned po příchodu mne začala zrazovat od mého úmyslu vyjet autem s tím, že všichni jedou vlakem z Vršovic a nebudeme přeci trhat partu. Slovo dalo slovo a obtěžkán batohem se spacákem, oblečením a dostatečným množstvím alkoholu v podobě basy piv stojím na jedné noze v přeplněném vagónu a uháníme z rodné Prahy do přírody. Víkend lze vyhodnotit jako opravdu dobře prožitý kus života v podobě všeho blaženého, co svět může nabídnout. Bylo co jíst, pít a vše ostatní také. Poslední bod zábavy byla sklizeň pozdně letních až podzimních plodů jako je například hruška, jablko a švestka. Co bylo sklizeno, bylo také rozdáno všem přítomným. Cesta domů měla obdobný ráz, jako cesta do přírody. K prázdné base piv přibyla ještě velká igelitka sklizeného ovoce. Konečně na nádraží ve Vršovicích. Teď už jenom pár stanic autobusem a víkend mohu ukončit tolika očekávaným spánkem. V plné polní, což byl batoh s oblečením a spacím pytlem, basa prázdných lahví od piva a naditá igelitová taška s ovocem, nastupujeme s přítelkyní do autobusu 126 a mastíme k Žižkovu. |
Řidič asi neměl svůj den, jelikož autobus poskakoval po silnici jako kozel na zahradě. Při jednom takovém poskoku v kopci na Želivského se mne utrhly uši od tašky a veškeré sklizené ovoce se ocitlo na podlaze autobusu. Dalším cukáním se dostalo opravdu až do těch posledních míst celého autobusu a podle toho jak řidič brzdil a přidával, se střídavě ocitlo v přední a zadní části dopravního prostředku. Vzteky jsem nevěděl, co mám dělat a nejraději bych z autobusu zmizel. To ovšem nešlo, jelikož kolem stojící a sedící pasažéři začali s novou sklizní chodit ke mně a přidávat do igelitky bez uší nalezené ovoce. Pomalinku popocházím ze střední části do přední a igelitka byla najednou plná. Stojím u řidiče a nepřeji si nic jiného, než aby již byla zastávka, otevřely se dveře a já byl vysvobozen z této nezáviděníhodné situace. Najednou slyším, jak k řidiči promlouvá starší paní s tím, že ji pravděpodobně někdo v autobusu odcizil peněženku. Řidič přijel do zastávky, ponechal zavřené dveře a evidentně odhodlán lapit pachatele zvýšeným hlasem promlouval k cestujícím: „Přátelé tady pani něco schází, takže máme dvě možnosti. Buďto pachatel přijde sem, vrátí věc, která není jeho, omluví se a je vše vyřešeno, nebo zavoláme policii!“ Po nekonečném pětivteřinovém tichu se uprostřed autobusu zvedl elegantně oblečený mladík a pomalinku přicházel k nám. Byl asi na dosah ruky, když z kapsy vyndal jedno jablko, dvě švestky, opatrně mi je položil na vrh igelitky a tichým hlasem řekl: „Sorry, já nechtěl!“ Všichni zainteresovaní, což byl řidič, žena chudší o peněženku a já s přítelkyní, jsme se začali dosti nevybíravým způsobem smát a smích nepřestával nejméně po dobu minuty, možná dvou. Okradená žena sdělila řidiči, že na peněženku kašle, stejně tam byly jenom dvě stovky a tři lístky na tramvaj, ten následovně otevřel dveře a popřál všem hezký zbylý víkend. Pravdou je, že tehdejší přítelkyni jsem už asi třicet let neviděl, ale vždy když si vybavím tento zážitek, tak si vzpomenu i na ni. |