Sousedka


Náš pětipatrový, starý činžovní dům na Žižkově je sídlem pamětníků, kteří opravdu hodně, ale hodně pamatují. Bylo tedy velkým překvapením, když před vchodem na chodníku zaparkovala starší dodávka a z ní dva mladí lidé začali stěhovat nábytek do bytu v druhém patře. Do bytu, kde nedávno zemřela pamětnice Vendulka.
Vendulka byla takové sluníčko našeho domu. Posledních pár let už chodila s hůlkou, ale svoji vlídnou duši měla vždy připravenou pro ostatní. Vlídnost té ženy čišela na dálku a její usměvavý obličej vždy potěšil na duši. To pocítili i hasiči při čerpání vody ze zaplaveného sklepa, kterým nabídnutá buchta, čaj a káva přišla vhod. I opravář výtahu, kterého naše Vendulka obdarovala při práci sušenkami a kávou, si liboval, že takový servis už dávno nezažil. Nikomu nebylo divné, že Vendulka disponovala klíčem snad od všech bytů v domě v době dovolených, to pro případ, že by v domě byla nějaká událost, která si vyžaduje vstup do bytu. To se všem vždy vyplatilo, jelikož například k mokrému WC z prosakující vody od souseda, nepřibyla ještě faktura za poškozené vstupní dveře od řemeslníků.
V duchu Vendulky jsem chtěl udělat také nějaký dobrý skutek a tak jsem novým nájemníkům při stěhování pomohl vynést velký gauč, který se nevešel do výtahu a následně jim uvařil kávu. V mezipatře na balkóně jsme si dali cigaretku a pustili se do řeči. Dověděl jsem se, že opustili ubytovnu známé pražské bankovní společnosti a na úvěr si koupili tento byt. Po několika dnech přibyl k mladým asi dvouletý, roztomilý, kudrnatý synek, který si lebedil ještě v kočárku. Rodinka k pohledání. S Ivou jsme se občas setkávali na balkóně v mezipatře na cigaretce. Pořád mám v uších to její: „… to se nedá vydržet, mladému rostou zoubky …“, nebo „… capart by pořád jenom jedl …“.
Abych řekl pravdu, tak trochu začala přeskakovat jiskra a zdálo se mi, že ne jenom u mne. Nechtěl jsem to dát najevo, jelikož tyto věci vždy odsuzuji a jak se říká, co je v domě, není pro mě. Sám osud zasáhl.
Dostavil jsem se do místní kuřárny v mezipatře a prohedával kapsy hledal s cílem najít zapalovač, když se přiřítila Iva s výrazem ne úplně člověka v pohodě se slovy: „To se nedá vydržet.“. Na můj pokus o špás se slovy: „Copak, copak, zoubky nebo prdíky?“ mi odvětila: „ … ne Petr si koupil flétnu a učí se na ní hrát …“. Na to opravdu nešlo nějak vtipně reagovat. Po chvilce mlčení a přemýšlení, jak zachránit situaci, mne napadlo povídat o práci. Pochlubil jsem se prací v redakci, a že sem tam máme k dispozici luxusní sportovní auta k testování. Trošku jsem si vymýšlel, ale obecně ani zas tak moc ne. Nabídka, abych za ní přijel o víkendu k jejich rodičům do Mlází, mi přišla vhod. Na nic jsem nečekal, na nic se neptal a v práci připravoval podmínky, abych mohl s nějakým bourákem přijet do Mlází za Ivčou.
Získat v práci testované auto na víkend pro sebe mimo Prahu, bylo náročné, ale s využitím všech mých znalostí o prohřešcích mých kolegů se podařilo. V pátek večer bylo AUTO na dvoře a klíče u mne v kapse. Přemýšlím, zda převládala více radost z auta, nebo skutečnost, že uvidím Ivu, ale obojí byla pro mne výzva.
Sedl jsem do tmavého sporťáku. Upravil sedačku a zjistil, jak lze sedačku u spolujezdce položit. Ono se to vždy někdy hodí. Do navigace jsem naťukal obec Mlází.





Toto zařízení mne překvapilo otázkou, které. K dispozici bylo jedno na Moravě a druhé v severních Čechách. Uklidnila mne až vzpomínka, že Iva hovořila něco o Liberci. Další otázka přechytralé navigace o čísle domovním, mne ovšem už zarazila. Žádné číslo Ivča nezmínila. Uvidíme tedy na místě, nějak to dořeším. První start nebyl úplně profesionální, jelikož sportovní auta disponují „tvrdou“ spojkou a pro normální smrtelníky neomezenou silou motoru. Někde u Mladé Boleslavy se auto chovalo dle mých přestav, respektive moje řidičské schopnosti se přizpůsobily stovkám koní pod kapotou.
I když vozidlo jelo prakticky celou štreku na volnoběh, v Mlází jsem se ocitl po chvilce. Kolem 21 hodině moc lidí na ulici ve vsi nebývá, ale v hospodě se svítilo, tak plán byl jasný. První koho jsem vytěžil, byl hospodský, který zabral hned na první dobrou. Zmínil jsem se o Ivě Soukupové a jejich rodičích, ihned věděl kde co a jak. Při odchodu na mne ještě zavolal „… hele mladej, mohl bys hodit domu starého Kelera, bydlí hned vedle, ukáže ti cestu …“. Slovo dalo slovo a starý Keler seděl vedle mne v novém sporťáku. Chlapík v letech s hůlkou, udržovaný, výřečný, pár šedin měl, ale 88 bych mu nehádal, to ani náhodou. Pokud jste měli někdy čest jet se silničním sporťákem, tak je vám jasný, že tento vůz se nevyznačuje zrovna pohodlnou sedačkou. Ani podvozek není zrovna do terénu a jeho tvrdé tlumiče, daň za to, že auto sedí v zatáčce i při značně vyšší rychlosti než jsme zvyklí z našich dálnic, přesně významným způsobem zdůrazní jakoukoliv nerovnost na vozovce. Před hospodou se stala osudná školácká chyba, při které neuvážený řidič předvádí ostatním co to auto dovede. Po mém neuváženém rozjezdu, kde rychlost kol značně převyšovala rychlost zbytku vozidla a po pár metrech, kdy se na tachometru ukázalo něco kolem 100 km/h se vozidlo smýkalo po silnici a na dvojitém rigolu skákalo jak splašená koza, jsem ubral a v klidu dojel na náměstí obce, kde mi stařík ukázal nataženou rukou můj vysněný cíl. Vytuněný zvuk vozidla pobídl pár domorodců k výletu z gauče k oknu a v tu chvíli jsem se stal středem pozornosti značné části občanů uvedené obce.
Nic jsem neřešil, obešel auto a džentlmensky otevřel staříkovi dveře, aby mohl v klidu vystoupit. Starý Keler seděl v autě jako přišroubovaný a stále hleděl před sebe. Nejdříve to vypadlo, že spí, ale začal mluvit, tak jsem si oddychl. Říkal něco v tom smyslu, že mu při jízdě něco prasklo v zádech a nemůže se hnout, ať dojdu pro Tondu. Následně ukázal na vedlejší dům a doplnil, že Tonda je jeho syn. Další sled událostí si už moc nepamatuji, ale během pár minut se k autu přiřítila skoro celá vesnice. Mladí kluci obkukovali auto a rozumnější část domorodců se snažila dostat starého Kelera se seknutými zády z auta. Když se dílo podařilo, tak mne Ivča vzala do rodného domu, kde jsme spolu s rodiči něco pojedli a popili. Někdy kolem půlnoci si mne Ivča odváděla do horního pokojíku. Už jsem zažil hodně podivných věcí, ale toto mi připadalo být už moc. Potichu jsem se ji zeptal, co tomu řeknou rodiče a Petr. Odpověď byla strohá: „Rodiče neřeknou nic, jelikož jsem dospělá a brácha Petr s jeho prckem jsou na horách. Po rozvodu shání nějakou maminku na hlídání, já už mu chůvu dělat nebudu. Nemám na to nervy.“
Za nedlouho na naší svatbě, která se konala samozřejmě v Mlází, mi starý Keler přiznal, že ty zablokované záda simuloval, aby ostatním ukázal, čím přijel z hospody domů. No není ten život krásný?