Žehlička


Domácí práce mám rozděleny na dvě skupiny. Skupina prací, ke kterým nemám vztah a ta druhá, kde ten vztah nemám s tím, že je ještě k tomu nesnáším. Žehlení patří mezi ty práce, které zařazuji do druhé skupiny. Tento životní trend vyvažuji například nákupem zboží, které se nemačká a není tudíž zapotřebí tuto činnost vyhledávat. Musím podotknout, že některé nežehlitelné svršky, které garantuje výrobce, se sice nemusí žehlit, ale jejich estetická stránka zase není nic moc. V jedné slabé chvilce jsem slíbila příteli pomoc při stylování jeho vizáže k příležitosti jeho důležitého životního kroku. Bohužel bez přítomnosti žehličky se to neobešlo. Druhý den při návštěvě rodičů mne napadlo, že zrovna oni jsou držiteli uvedeného nástroje, který v mé domácnosti zcela schází.
Slovo dalo slovo a při odchodu jsem žehličku vzala ze skřínky pod umyvadlem, hodila ji do plátěné tašky, kterou obvykle nosím pro podobné případy v kabelce. V klidu a s dobrým vědomím, že mám čím vyžehlit košili spěchám na tramvaj na nejbližší zastávku. Byl víkend, takže v tramvaji bylo pár lidí. Mé oblíbené sedadlo hned za řidičem bylo prázdné, takže vše dle mých představ. Kabelku s taškou jsem si položila na klín, jelikož žehlička přeci jenom něco váží. Z dobré nálady a rozjímání mne přerušil takový divný pocit na stehnech. Nejprve, jako když mne tam něco hřeje a následně takový pocit spíš chladna. Po nadzvednutí tašky byla záhada odhalena. V žehličce byla voda, která se zde nalévá pro parní žehlení, no a právě ta voda mne stékala do klína. Z klína na sedačku a ze sedačky na podlahu, kde se nacházel čůrek vody, který se nekompromisně blížil směrem ke dveřím. Teprve teď mne došlo, že sedím v sedačce s vodou a celá moje zadnice a stehna jsou smočené přesně tak, jako když to malé dítě pustí do plenek. Chvilka klidu a rozjímání byla tu tam. Přepadl mne děs a stud. Co si pomyslí lidi? Co řidič? Jak jim to vysvětlím? Co ….?
V rámci paniky a úleku mne napadla jediná myšlenka umocněná skutečností, že tramvaj se zrovna nacházela v zastávce a měla otevřené dveře. Tak rychle jsem tramvaj ještě nikdy neopustila. Prakticky to vypadalo tak, že v jeden okamžik sedím na té pekelné sedačce a během vteřiny, možná ani ne vteřiny, stojím před tramvají a odcházím s mokrým zadkem a stehny pryč. Krve by se ve mně nedořezal. Nepatrně trochu klidu zajistil známý zvuk zavírání dveří a pomalý odjezd tramvaje.






Panika pominula během chvilky. V dálce odjíždějící tramvaj však spustila pochod myšlenek. Po chvilce úlevy začalo hlodat svědomí. Nejdříve myšlenky jak dojdu domu. Cesta domů už byla po vlastní ose. Různě zkombinované oblečení zamaskovalo mokrá místa na těle.
No a teď to začalo. Počala hitparáda nejrůznějších variant co se bude dít v té tramvaji dál. Všichni se boudou vyhýbat tomu místu, jelikož je evidentní, že to někdo neudržel. Lidi budou klepat na řidiče, že měl v tramvaji čuně. Co chudák řidič? Tramvaj vymění, nebo místo zalepí páskou? Bude muset tramvaj uklízet? Budou zjišťovat, kdo je za to odpovědný? Dají mu to k úhradě? Co …?
Kolekce otazníků neznala konce a do toho se zamotala vzpomínka na příhodu z restaurace, kdy při jedné debatě se zmínil kamarád tramvaják, že se mu někdo pozvracel v tramvaji, načež ji musel nechat vyklidit, odjet s prázdnou do depa a zde vydesinfikovat.
Masírování mozku vyvrcholilo mým telefonátem na infolinku MHD. Ozva se klidný mužský hlas. Odhadem tak třicátník. „Dobrý den, infolinka dopravních podniků. Jak vám mohu pomoci?“ Představila jsem se a možná zde padla i moje adresa bydliště, nevím přesně. Moje vyprávěni začalo přesně tak, jak věci mají. Půjčila jsem si žehličku, vezla ji tramvají, vytekla voda a je tam kaluž. Na druhé straně bylo chvilinku ticho a poté se ozvalo. „Je vám dobře, jste v pohodě?“ Na toto jsem zdůraznila, že mi v tramvaji vytekla žehlička a že je tam kaluž. Dále debata proběhla asi takto:
Info: „Já vám rozumím, to už jste říkala. Tu žehličku jste nechala v tramvaji?“
Já: „Nenechala, tu mám v tašce.“
Info: „Dobře rozumí, ale proč nám tedy voláte? Co vám schází?“
Já: „No ta kaluž v té tramvaji“
Info: „No a vy ji chcete zpátky, nebo co?“
Já: „Ne, volám jenom proto, že je tam kaluž a že je ze žehličky, že není z ničeho jiného.“
Info: „Pani to nemusíte volat, že je tam kaluž ze žehličky. Představte si, že by pršelo a každý volal, že je tam kaluž z bot, a nebo deštníku, tak bych tady nic jiného nedělal, než řešil kaluže.“ …
Celou cestu domu mne sice táhlo na mokrou zadnici, ale byla jsem v klidu a šťastná s tím, že pokud by pršelo, tak by byla tramvaj plná kaluží a to je vlastně normální.