Pokud se řekne slovo tábory, tak se většině odchovanců Základní školy Chmelnice vybaví šluknovské tábory, respektive tábor Čmelák a tábor Vlčice. První tábor Čmelák se uskutečnil prakticky náhodou a to v roce 1977. První běh tábora Vlčice poté v roce 1981. Tábory ve Šluknově se pořádají i v dnešní době, i když na jiném místě a pod jinou hlavičkou, ale s odchovanci právě ZŠ Chmelnice. Právě tato spojitost, ZŠ Chmelnice a Šluknova, dává právo zařadit tyto vzpomínky do souvislosti s projektem Horní Žižkov. Řada Žižkováků/Chmelničáků je se Šluknovem velice úzce spojena. Než se ale dostaneme do Šluknova, tak je potřeba objasnit skutečnosti, jak to všechno začalo a co předcházelo.

×

Autentický zápis z kroniky o výletu do Borové Lady (1974).

×

Autentický letáček s informacemi o výšlapu na tři dny od Honzy Kolínka.

Fotografie, které jsem shromáždil od jednotlivých účastníků, komentuji jen v minimální míře. Jednak se jedná o události staré kolem 50 let (paměť není bezedná) a těch táborů bylo tolik, že některé příhody prostě splývají a nejsem sto objektivně detekovat vyobrazený jev a umístit jej do historického kontextu. Proto je textová část o průběhu táborů převzata převážně z autentických dokumentů, jako jsou kroniky nebo tehdejší populární skupinový časopis Čmelák. Velice dobrý pomocník při řazení vzpomínek do správných souvislostí. Dostala se mi do ruky kompletní vázaná verze všech vydání, čehož si hodně vážím. Čitelnost některých stránek, hlavně těch starších, je na špatné úrovni, takže překlad za pomoci umělé inteligence nešel většinou použít. Přišla tedy na řadu stará dobrá klávesnice.

Mezi Českým lesem a Šumavou pod Domažlicemi se nachází malebná obec Kdyně , v jejímž teritoriu měl sídlo chlapecký putovní tábor Honzy Kolínka, kde jsem scházel z důvodu nemoci. Když mi poté kluci po prázdninách vyprávěli zážitky, moc jsem litoval. Ještě dnes přesně znám jména a příjmení všech zúčastněných. Na obrázku níže v pravé části první z leva stojí opřený o Viktora Čechuru Milan Lachman, dále Míla Tauš, Pavel Vacík, Martin Beneš, Petra Bečička a sestavu ukončuje bokem postavený Karel Běhounek. Honza Kolínek fotí, tak v sestavě schází.

Při vytváření webové stránky jsem se opět ocitl ve Šluknově na tábořišti u Čítkova mlýna a některé dobrodružství prožíval znovu. Prostě jsem se vrátil do těch let a doloval z koutů své postarší paměti všechny ty vzpomínky. S každou další fotkou byl Šluknov živější a živější.

Milníkem stálých táborů je právě první tábor ve Šluknově, na který následně navazují další a další. Tím se stává Šluknov pro některé Žižkováky druhým domovem. To ale předbíháme událostem. Podívejme se na první šluknovský tábor trochu podrobněji.

Změna místa tábora. V minulém čísle jsme Vás informovali o letním pionýrském táboře, který se měl konat v Kytlici v severních Čechách. Přestože jsme již tábor v Kytlici měli a nikdo si na nás nestěžoval, okresní národní výbor nepovolil náš tábor. Důvodem je ochrana přírody v okolí Kytlice. Tímto rozhodnutím začaly na naší skupině starosti o jiné tábořiště. A dnes můžeme říci, že všechny problémy s místem tábořiště jsme již vyřešili.

Naše konečné tábořiště se posunulo asi o 25 kilometrů na sever, do Šluknovského výběžku. Tábořiště je několik km od Šluknova. Je samozřejmé, že ostatní údaje, týkající se tábora, zůstávají nezměněny. (V. R.) (Vojta Rohlíček Čmelák 1977)

V sobotu 25.6.77 se na místo tábořiště vypravili první vedoucí, Vojta a Ivana. Jejich úkolem bylo zabezpečit pro tábor zdroje zásobování: pitnou vodou, potravinami, zajistit nanosení celkem dřeva na táborové stavby, oznámit konání tábora na zdravotnickém středisku a na poště a dále pak stavba lávky a jídelny. Díky obětavosti místních občanů se podařilo v poměrně krátké době vše zařídit a postavit jak latrín, tak i základní kostru lávky. /viz článek Táborové stavby/ V úterý ráno se oba vedoucí vypravili do Prahy, odkud druhý den odjeli oba vedoucí Otta a Vojta na tábořiště nákladním autem se všemi věcmi dětí i vedoucích a veškerým inventářem. Vojta s Ottou dokončili jídelnu a rozvrhli umístění táborových staveb. Přípravná část programu tábora byla ukončena příjezdem dětí s Ivanou a Mirkem dne 30. června kolem 20 hodiny.

Na tom, že příprava tábora nebyla nakonec tak složité, jak se nám zpočátku zdálo, má velký podíl i p. Kozák, který nám bezplatně zajistil odvoz všech věcí na tábor nákladním automobilem. Bez jeho pomoci a bez pomoci stejně ochotného a obětavého řidiče nákladního automobilu bychom měli s dopravou neuvěřitelně značné potíže. Děkujeme p. Kozákovi za nezištnou pomoc, kterou pionýrům poskytl. /V. R./ (Vojta Rohlíček – Čmelák 1977)

Sraz dětí na tábor byl v půl jedenácté před školou a jediný kdo nedorazil byl Mirek. Ten doběhl na nádraží teprve tři minuty před odjezdem vlaku. Cesta probíhala dobře, až na trojí přesedání. A tak se stalo, že Iva na nádraží v České Lípě zapomněla potřeby pro část táborové hry. Konkrétně mosazné dráty. Po cestě se hrálo na kytaru a hrály se různé hry a cesta uběhla dobře. Do tábora jsme dorazili před půl devátou a začali stavět stany atd. Vše se stihlo do hodiny a tak vlastně proběhl první den na táboře Expedice Globus. /M. Š./ (Míra Šoukal Čmelák 1977)

30.6. - doprava na tábor (vlakem - samostatný článek)
1.7. – kopání odpadových jam a latrín, stavba kuchyně a lavic do jídelny.
2.7. – dopoledne: dokončení kuchyně, stavba umýváren a studánek odpoledne: příprava táboráku a výroba družinových cedulek, večer: 1. táborák
3.7. – dopo.: Dokončení kuchyně, stavba umýváren a studánek odp.: koupání, večer družinová činnost.
4.7. – dopo.: azimutový závod odp.: koupání a míčové hry
5.7. – dop.: výlet do Království odp.: vodní turnaje turnaje a míčové hry
6.7. – dop.: lesní brigáda odp.: chlapci: turnaj v kopané, dívky: shlédnutí závodů Bohemia
7.7. – 1. a 2. družina pu- ťák, 3. družina úklid tábora, sběr hub a jiných lesních „osad“, večer – návštěva kina.
8.7. – 1. a 2. dr. – puťák 2. dr. – výroba totemů, dokončení badminton. hřiště
9.7. – 1. a 2. dr. – puťák 2. dr. – dokončení totemů, osobní volno
10.7. – 1. a 2. dr. – odpočinkový den po puťácích 2. dr. – odpolední výlet
11.7. – dop.: turnaje v dámě a šachách odp.: družinové činnosti a příprava táboráku, večer – 2. táborák
12.7. – 1. a 2. dr. – koupání, večer návštěva kina, 3. dr. – puťák
13.7. – 1. a 2. dr. – růzdílné činnosti, generální úklid tábořiště a okolních lesů, 3. dr. – puťák
14.7. – dop.: celý tábor – návštěva Jizeranu spojené s exhibičním fotbalovým zápasem odp.: beseda s lesníkem večer – návštěva táborníků v Jizeranu
15.7. – celý den táborová olympiáda, potom soutěž a kino „Šluknov 77“
16.7. – dop.: olympiáda, odp.: bourání tábora, úklid, příprava na tábořiště, velké házení do potoka a večer – 3. táborák
17.7. – balení věcí, úklid tábora, odjezd.
/V. R. + O. T./ (Vojta Rohlíček, Otto Vokál – redaktoři Čmelák 1977)

Naše práce spočívala v tom, že jsme odtahovali, nosili a dělali na kmeny, tedy odřezané větve a zpevňovali stromy. Zpočátku to bylo dobré, ale pak se dalo do deště a práce šla od ruky pomaleji. Zdálo se monotónní a tak se u některých již projevila únava. Konečně za dopoledne jsme všechno zdolali a trochu zasloužili a došli na oběd. Brigáda ještě zlepšila naše vztahy s lesníkem, který nám zdarma povolil odběr dřeva na táborové stavby, prošel tábořiště a dokonce s námi pobesedoval o přírodě a myslivosti. A to, myslím, byl pro nás ten hlavní úspěch. /O. V./ (Otto Vokál - Čmelák 1977)

Náš výlet byl vlastně procházkou krajem, kterému se říká Českosaské Švýcarsko. Vedení zkušeným průvodcem, panem inženýrem Bauerem, prodírali jsme se hustými kapradinami a cestou chvíli zakopávali o padlé kmeny stromů. Ty jsme pak na jeho přání odstraňovali, sbíráním, vyčistili a lépe zpřístupnili cestu. Česko-švýcarské krajině oplývajícími masivními pískovcovými skalami, vytvářejí často složité labyrinty a hluboké rokle. Déšť šustil korunami borovic, které byly spolu s vysokým kapradím pak nejrozšířenějším porostem. Celá krajina se nám moc líbila a i když mám některé výhrady k vystupování našeho průvodce, myslím si, že jsme si vrátili domů spokojeni a to bylo pro nás to hlavní. /O. V./ (Otto Vokál Čmelák 1977)

Na 14.7. byl naplánován a domluven s blízkým táborem Jizeran fotbalový zápas. Ačkoliv ráno vydatně pršelo, vydali jsme se s veselou písničkou na cestu, dlouhou asi 3 km. Píseň „Koleje“, která se na našem táboře stala populární, nás vydržela až do Jizeranu, kde jsme svým hromadným zpěvem doslova šokovali jeho obyvatelé.

Jak jsme hned po vstupu do Jizeranu zjistili, nálada dětí tohoto tábora se pohybovala okolo bodu mrazu a náš veselý zpěv sešlých pionýrů, ukazující na výbornou náladu, byl pro ně něčím nepochopitelným. Když se do nás uprostřed jejich tábora dala zima, začali jsme ji vzdorovat nejprve zpěvem a potom pohybem. Všichni do jednoho začali dělat dřepy. Před odchodem na hřiště se trochu z naší nálady přeneslo i na děti z Jizeranu. Jak se ukázalo, ve hřišti se hráči propadali v blátě a před oběma brankami byla asi 20 cm hluboká vrstva bahna. To však nebránilo tomu, aby se zápas nezapálil. Přesto podmínky ještě volné ztěžovaly malý míč a tak se pohledná hra zvolna vytrácela. Po přestávce se obraz hry podstatně nezměnil a Jizeranu nepomohla ani změna brankáře /chytat jim šel náš vedoucí Vojta/ od porážky 5 : 0. Střelci branek: Smíšek 3, Záhejský 2.

Zahajovací táborák měl slavnostní úvod. Zástupci jednotlivých družin – Karel, Láďa, Eva a zástupce vedoucích Otto slavnostně zapálili hranici ze všech čtyř táborových stran předem připravenými pochodněmi. Po úvodním slovu vedoucí Ivany, ve kterém poděkovala pionýrům za stavění vedení tábora a zároveň je stručně seznámila s táborovým životem, začal program družin. Jejich vystoupení vždy doplňovalo kytarové duo vedoucích – Vojta a Mirek. V barevnosti programu byl táborák asi nejlepší. /O. V./ (Otta Vokál Čmelák 1977)

Druhý táborový oheň nebyl sice již slavnostně podpálen pochodněmi, ale svým programem za prvním moc nezaostával. Program nebyl po družinách, ale celotáborový. Jednalo se o „pěveckou“ soutěží „Šluknovského výra“, které se všichni „museli“ dobrovolně zúčastnit. I když hlasové možnosti všech soutěžících nebyly stejné, zvítězit mohl každý, neboť porota posuzovala výkony písní a hlavně osobité a originální projevy jednotlivých soutěžících. „Šluknovským výřezem“ se stal Zdeněk Smíšek s podařenou humornou písní. Za zmínku stojí i malé „show“ Ladislava Matouška, který u ohně a okamžitých podnětů zhudebňoval veselé dětské říkanky a všechny nás tím pobavil. Soutěž měla velmi dobrou úroveň a všichni soutěžící byli odměněni potleskem. Ani anketa o nejsympatičtějšího člena tábora nezaostávala na poutavosti a svým způsobem i na dramatičnosti. Můžeme říci, že i druhý táborák se podařil. /V. R./ (Vojta Rohlíček Čmelák 1977)

Hned po našem příchodu k táborovému ohni byl oheň zapálen a jednotlivé družiny odcházely k vedlejšímu menšímu ohni, aby si opekli vuřty. Protože v Jizeranu nebyli žádní kytaristé, tak se staralo o začátek programu duo Mirek a Vojta. Po nich přišly na řadu jednotlivé programy všech oddílů a na závěr zahráli opět Míra s Vojtou několik písní. Asi ve 22.00 hod. táborák skončil a děti si šly lehnout. Naši pionýři odešli s Ottou do tábora a Mirka, Mirek, Jarda a Vojta zůstali na pozvání vedoucích z Jizeranu u jejich táboráku s nimi.

Před svým odchodem si neodpustili malý „Kanadský“ žertík a společně s některými vedoucími z Jizeranu odnesli jejich sportovnímu vedoucímu stan i s ocelovou konstrukcí. Myslím, že táborák se povedl a všem dětem z Jizeranu i našim pionýrům se jistě líbil. /V. R./ (Vojta Rohlíček Čmelák 1977)

Dne 14.7. k nám přišel na krátkou besedu lesník, v jehož revíru jsme byli utábořeni. Nejvýše nám nejprve vykládal o všech potřebných procesech, které se musí vykonat při vysazování, ošetřování a nakonec při kácení stromů a zpracování dřeva. S některými z tohoto prací jsme se obeznámili na brigádě v okolním lese. Po zajímavé přednášce o stromech následovala ještě zajímavější přednáška o místní zvěři. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o zvěři, černé a trofejové zvěři, víme, že liška je jediným se zvířat, které norní po celý rok hájená, že staří jelen se může poznat podle parohů, jak se musí v něm mýtit domnívá, ale že určení přesného stáří jelena je velmi obtížné i pro zkušeného lesníka a dá se poznat pouze podle chrupu, že ve Šluknovském výběžku můžeme spatřit nejen poštolku jestřába a káně, ale také se zde občas objeví například orel. I dnes největší dravec – orel a dověděli jsme se ještě spousta dalších zajímavostí ze šluknovské přírody a z přírody vůbec. Potěšilo nás, že v následující diskusi se pionýři velice zajímali o další věci a otázky se na pana lesníka jen sypaly.

Závěrem besedy byla pokusná praktická ukázka výcviku loveckého psa, na které se nám nejvíce líbila prohledávání okolí rybníka, kdy pes postupoval jako podle předem připraveného plánu a systematicky prohledal celý břeh. Z přednášky si mnozí z nás odnášeli nové poznatky a dojmy a jistě se nám všem líbila. Děkujeme touto cestou ještě jednou panu lesníku za zajímavou přednášku a doufáme, že pro nás podobnou přednášku udělá příští rok také. /V. R./ (Vojta Rohlíček Čmelák 1977)

Poslední ráno strávené na táboře ve Šluknově nás vítalo rozjasněné slunce, ale hlavně píšťalka denní služby. Čekal nás poslední den strávený v lesích severu – den, který byl očekáván a na který se většina dětí i vedoucích těšila, jako na den návratu domů – k rodičům, ale i den, který nebyl vítán, právě proto, že to byl den poslední.

A tak hned po snídani a ranním nástupu nás čekala práce. Pro rozcvičení si všichni sbalili své osobní věci a poté, co vedoucí prohlédli stany, byly i ty sbaleny. Dále bylo nutno zaházet poslední latrínu a odpadovou jámu, zlikvidovat ohniště a zahladit další stopy po našem pobytu zde. Všechny věci, které měly podstoupit cestu do Prahy, jsme soustředili na provizorním hřišti a zbývalo jen dokončit úklid tábora. Asi v 11 hodin odešel vedoucí Jarda s několika Křeny k Čítkovu mlýnu, aby zde vyčkali příjezdu autobusu, který jsme měli objednán pro cestu domů. Mezitím se v táboře dokončily úklidové práce, likvidovaly se poslední zásoby potravin, a čekalo se již jen na autobus. Ten přijel asi ve 12,30 hod. Nakládali jsme. I když jsme na táboře měli již věci nutné, bylo jich přece jen dost a tak nás nakládání celkem „dalo zabrat“! Ale i to jsme nakonec úspěšně zvládli a tak nezbývalo, než každému přidělit zásobu kalorií pro cestu domů, sváču a rozloučit se s tábořištěm. I tuto úlohu jsme pomocí táborového šlágru Koleje zvládli a tak nezbývalo, než vyjít. Cestu nám zpříjemnili Mirek a Vojta hrou na kytaru a když Vojta, zmožen únavou ulehl ke spánku, musel Mirek zastat oba.

A už jsme v Praze! Cestou přes Bohnice jsme byli nuceni zde nechat jednu členku Křenů „Danielu“ /ne proto, že by jí tábor nějak duševně narušil, ale proto, že zde bydlí/. A už jsme byli doma. Autobus nás vysadil před agitačním střediskem, kde již čekali někteří rodiče. Ještě vykládáme všechny věci, které jsme prozatímně uskladnili v agitačním středisku. Poslední domluvy, stisky rukou, loučení. Tábor definitivně skončil. Podle táborového hosta – Jardy Vlka upravil /O. V./ (Otto Vokál Čmelák 1977)

Fotografie z táborů Šluknov 1978 a 1979 jsem získal promíchané a nepopsané. Nelze tedy jinak, než vytvořit jen fotogalerii a okomentovat aktivity na nich zachycené. Pokud by někdo dovedl detailně dešifrovat jednotlivé tábory, můžeme se na to vrhnout. Skupinová kronika vydala několik stránek, které lze uvést se 100% jistotou. Úvodní stránka k táboru Šluknov 1978, dále druhá strana, dále Šluknov 1979, dále nástupy oddílů při vztyčení státní vlajky na začátku tábora, a foto z výletu .

×

Úvodní strana skupinové kroniky k táboru Šluknov 1978

×

Pokračování dalším listem v skupinové kronice k táboru 1978

×

Úvodní strana skupinové kroniky k táboru Šluknov 1979

×

Pokračování dalším listem v skupinové kronice k táboru 1979

×

Foto z výletu (1979)

Cesta na tábor Přečtěte-li si kterýkoli předchozí táborový ČMELÁK a zjistíte, že příspěvky „cesta na tábor“ jsou skoro totožné. Tím samozřejmě nenarážím na nic, co se týče Redakční rady a časopisu vůbec. (R.R. to jako narážku ani brát nemůže, už proto, že ani tento příspěvek psala Eva Horová, – pozn. red.) Ale co taky psát? Vždycky se sejdeme před naší školou, vždycky se pomocí MHD dopravíme na Vysočanské nádraží, vždycky nastoupíme do vlaku, samozřejmě do toho správného a jedeme a přesedáme a zase jedeme, někdo dlabe, někdo ječí, někdo se nudí, někdo stále cestuje po vagóně, jiný přemýšlí, jaký ten letošní tábor bude, a všichni nakonec vystoupíme ve Šluknově-údolí a vydáme se na místo důvěrně známé, pro někoho nové, místo, na němž teď budeme 3 neděle žít – bez civilizace, bez cizí pomoci, zkrátka sami. Jak je to krásné, jen ty komáři kdyby tolik neštípali. Příspěvek Katky Fukelové a Evy Horové (Článek Čmelák 1980)

Fotografie z cesty na tábor nemám k dispozici, ale pár foto ze staveb tábora se objevilo. Například výroba vlastních kamen. Jejich výkon lze posoudit z chvalozpěvů. Jak říkal Otta: "Ty kamna mají takový tah, že když tam hodíš poleno, tak vylítne komínem." Prakticky měl pravdu. Výhřevnost k nezaplacení, ale spotřeba dřeva morbidní. Super se na nich vařilo. To musím uznat a hlavně to mohu potvrdit. Knedlíky s vajíčkem ve velkém pekáči jsem připálil prakticky za 2 minuty. Naštěstí to šlo zachránit, tak bylo co večeřet. Další dva pekáče už byly výstavní. Byl zájem i o přídavky, což byla vždy pochvala kuchaře. K nahlédnutí tehdejší vyrobená táborová pohlednice .

×

Pohled z tábora Šluknov 1980

Když jsme se po půlnoci vraceli z puťáku do tábora, hned na kraji nás upoutal nově postavený stan. Trochu rozdrbaný a místo přední tyčky vykukovalo něco jako skládací stativ. Přijeli k nám hvězdáři. Byli to Pavlovi spolužáci z gymplu a Libor byl opravdu hvězdář. Jenže počasí trucuje a teprve když druhý den na chvilku vyleze sluníčko, rychle poskládáme dohromady dalekohled a koukáme se alespoň na sluneční skvrny. S hvězdami je to horší a tak mají noční hlídky za úkol, jakmile se vyjasní obloha, vzbudit každého, kdo si to zamluvil. Ale nakonec večer, mezi černá mračna, je přece jen něco vidět. Ale plné nebe s mléčnou dráhou a milionem hvězd, jak ho dobře známe, jsme neviděli. Zase místo toho mohl každý na besídce snít o vzdálených hvězdách, jak zrovna vznikají nebo zanikají, o jejich složité souhře pohybů a jak se přesto nic nesplete, o slunečních a černých dírách a vesmíru byl tenkrát tak blízko…… /OV/ (Otta Vokál Čmelák 1980)
Beseda s hajným. Bohužel hvězdy se obdivovaly v noci a to se moc nefotí. Máme ale fotografie z besedy s hajným. Další skvělý zážitek. Zde vznikla unikátní hláška: "Pene hajný jí váš pes žáby? Ne psi žáby nežerou. To je divné, zrovna u potoka jednu sežral."

Byl večer a všechno ztichlo. Kdesi vzadu u rybníčka zablikalo světýlko. Celý tábor stál tiše u břehu a čekal. Světýlko se blížilo. Už je vidět celý totem. Je připevněn na voru, který pomalu připlouvá ke břehu. Další světýlko. Na pěšince do tábora se mihotá něco bílého. Přichází po ní Eva Horová v bílém na zem splývajícím hábitu a s ní Pavel Vacík oblečen v kůži a přes rameno obrovský kyj. Zatím vor dorazil ke břehu.. Asi takhle nějak začínala celotáborová hra. Vlastně to ani hra nebyla. Za různé získané znalosti, např. stopování, předpověď počasí, uzlování nebo zkoušku odvahy, se dávali jako potvrzení malé kartičky, které mohl každý nosit v sáčku na krku. Na kartičce bylo vždy natištěno, za co je. Tím pionýři získali alespoň nějaké základy a pořádná hra mohla začít. Jednalo se o výsadek v terénu – „Po stopách Joe Šluka“. Ale to už popisuje někde na konci Čmeláku Šimi. /OV/ (Otto Vokál Čmelák 1980)

Ve znamení celodenního výletu na Doksan /Vybráno z táborové kroniky, napsala Eva Horová/
– Vlakem do Mikulášovic
– Odtud pěšky na Doksan (viz pozn.) asi 20 km (tam i zpět)
– Oběd v jakési knajpě: hromadná objednávka – svíčková omáčka s uzeným masem a bramborem – zřejmě místní kombinace pod názvem „zbytky od neděle“. Mimochodem hrací automat zaujal budoucí hospodské povaleče nebo machry přes hifi.
– Pokračování v cestě, před výstupem se odpojili: Dáša, Zuzka, Losos, Žaneta.
– Ostatní vystoupili na kopec a tam spatřili krásnou rozhlednu, kterou vymazaný tvůrce výtvarník nechal natřít na růžovo. Rozhledna byla v rekonstrukci, takže nebylo možno se rozhlédnout po krajině.
Pak všichni posvačili, slezli zpět a objevili první zprávu…
– návrat zpět po stopách Velkého Doksana, cesta po hranicích s NDR, duchaplné zprávy od našich průvodců, kteří se před Tanečnicí odpojili, dlouhá a namáhavá cesta, kterou někteří jedinci těžce nesli.
– Setkání na nádraží v Mikulášovicích a cesta domů pozdějším vlakem, ten plánovaný totiž ujel.
Pozn. red.: Aby byl výlet napínavější, přejmenovali jsme známou Tanečnici na neznámý Doksan. (Čmelák 1980)

Při svých toulkách po okolí tábora jsme několikrát došli až k patníkům s označením státní hranice. Jednou jsme dokonce vyrazili až na místo, které na mapě najdeme úplně nahoře – na nejsevernějším místě Československa. To místo jsme pojmenovali Bíbršperk. Vyrazili jsme v téměř kompletní sestavě. V táboře zůstala jen noční hlídka, která nezabránila nočním návštěvníkům tábora, aby nás nevybrali. Autobusem jsme dojeli do nejsevernější obce ČSSR – Lobendavy. A odtud bylo k hraniční závoře již jen skok. Nedaleko hranic jsme poobědvali, u závory se vyfotografovali a vydali zpět. Při zpáteční cestě jsme se podívali ke „konkurenci“. Navštívili jsme totiž tábor TOM z Malešic. Tady jsme okukli co se dalo a vyrazili na cestu k domovu. Při zpáteční cestě jsme se rozdělili do dvou skupin. Několik odvážlivců se rozhodlo celou zpáteční cestu jít pěšky, my ostatní jsme dali přednost kombinaci chůze + vlak. Po znače jsme se vydali do Lipové a odtud jen tak přes kopec dále. To snad byl nejhezčí úsek našeho výletu. Drali jsme se přes potok, louku, šli jsme lesem. Dokonce jsme viděli z několika metrové blízkosti i srnky. S kopce jsme došli do Mikulášovic a odtud odjeli vlakem do Šluknova. Co říct na závěr? Atmosféra byla výborná a výlet se snad všem líbil. Příspěvek Pavla Vacíka (Čmelák 1980)

Podle valné části dětí i vedoucích byla nejlepší akcí vyhlášena „Zlatá horečka“ – samotné zakončení celotáborové hry. Den před Zlatou horečkou: něco málo chvil před setměním oddíly dostaly zprávu: „Vemte si plnou polní a vydejte se za mnou“ Joe Sluke

Oddíly se připravily dobře. Ve výzbroji nechyběli věci jako např.: sekera, hřebíky, igelit, atd. Takto vyzbrojeni odcházely do neznáma a úplně sami asi po půl hodinách po sobě. Cestu tyčily nenápadné značky, po kterých došli na plácek asi 700 m od tábora. Zde zbudovali přístřešky a nocležili. Nocležili až do rána, ale ne všichni. Oddíl B. kondora se uvelebil na samotě, kde v peřinách přečkali noc a ráno se nechali odvézt autem do tábora. Cesta na paseku je však neminula. Na tomto místě byly připraveny kolíky, které zatím skrývaly tajemství. Den s velkým D, den zlaté horečky: Ráno po noční bojovce se oddíly sešly před bránou. Tam už na ně čekal Otta alias Sherif, aby jim sdělil zprávu: „Než jste se vrátili tábor se změnil v kovbojskou osadu.“ A ještě rázným, tvrdým hlasem a boucháčkou v ruce dodal: „Do města se nesmí, je tu mor a cholera“. Zatím se dodělávala banka a ukazatel.

Po dvaceti minutách: „Hurá, Huráááá, Hurá“ „Šerife, je zle, útočí“, říká Losos „Klid, já udělám pořádek.“ Bere do ruky bič a jde do davu spiklenců, kteří se chtějí namořit morem. Za pár chvil je po spiknutí. Děcka si šly rozbalit plnou polní a poupravit na den plný střetnutí banditů a lupičů. No, ale zase radost z nějakého toho valounu, ale to předbíháme. Něco kolem desáté hodiny byl nástup. Celá banda vedoucích byla ve stylovém oblečení: Otta jako šerif, Losos jako lovec, Pepa jako lupič „Vyfous“, tři indiánky Žaneta, Božena a Jarka a flegmatický mexikán Pesík. (marně chtěl ze mne udělat osla.). Ještě nepostradatelný bankéř Bill. (jemná charakteristika – přes peníze pes). Při nástupu se odevzdaly kolíky a sherif šel vytýčit jednotlivým spolkům rýžovací území. No a pak?

Pak se rýžovalo a rýžovalo a rýžovalo skoro celý den. Vyrýžované zlato vykupovala banka. /viz pozn./ V bance seděl, spíš stál Bill a vyřvával: „Cena valounu klesla z 5 šlukenů na 3 šlukeny“. To znamenalo pro zlatokopy, aby se bance spíše vyhýbali. S délkou času se zvedala, ale i klesala hodnota valounu. Ptal jsem se zlatokopa Joe Zedníka na nejlepší část dne. Odpověděl: „No… asi když Bill zařval – cena valounu stoupá z 5 šlukenů na 50!!“ Postupem času se dávají dohromady i některé spolky. Úkol je jasný – narýžovat a nasyslit co nejvíce. Při nástupu se odevzdaly kolíky a sherif šel vytýčit jednotlivým spolkům rýžovací území. No a pak?

Něco kolem 18.28 hod. v táboře se blíží potulný vandrák, lupič a bandita „Vyfous“. Mráz začal běhat po zádech, jaký to byl lupič a darebák…. To by tu však nesměl být muž na svém místě – sherif. Neváhal a s kamennou jistotou vystřelil. Vyfous se svalil a schoval se. Začala přestřelka. Sherif střílel jako samopal, ale Vyfous není žádný „S“ a statečně se bránil. Sherif znejistěl a začal mířit. Vyfous znejistěl a do… (?). Vyfous neslavně skončil v base a ve vyšetřování se pokračuje.

Po výkupu posledních valounů a po uzavření banky to všechno neskončilo, ale začalo. Všichni co měli nějaký ten šluken byli pozváni na pravý kovbojský bál. S prvním tónem muziky se otevřel bar. Zde bylo vše, whisky, což byl dvakrát převářený čaj se šťávou a medem atd. Hudba spíš modernějšího rázu nežli stylového, ale byla. Nejprve „chlapi“ neměli moc aktivity, ale pak se vše k dobrému obrátilo. Po těžké zlatokopecké práci se ukládali ke spánku všichni kromě hlídky. Té jsem záviděl akorát ty brambory ve „vohni“. Mňam, ty si musí dát. A jak jsem tak dělal mňam, mňam, tak se mi zavřely oči a já spal. Příspěvek Josefa Šimánka (Čmelák 1980)

Bylo to hned po rýžování zlata. Karneval, ale na co se každý nejvíc těšil – až utratí těžce vydřené šlukeny /táborové peníze/ za pamlsky i některé tábornické drobnosti. Napřed tedy o karnevalu. Trval chvíli a nepovedl se. Masky byly hezké, ale díky některým vedoucím, kteří utekli z nástupu (asi se necítili dobře v maskách), vznikl chaos a nakonec to dopadlo tak, že se nevyhlásila ani nejlepší maska. Zato schow u stánku Pavla Vacíka muselo každému spravit náladu. Vyjednávání a snižování cen, podle toho jak co šlo na odbyt a nakonec velká dražba. Hned po karnevalu vznikla obrovská fronta a kupovalo se a kupovalo. A ještě se také soutěžilo, protože byla vlastně táborová pouť. Z atrakcí jsme měli třeba práskání dlouhým bičem na cíl, nebo u kluků oblíbené půjčování koltů s kapslíky na souboje. Nicméně jako magnet byl pořád prodejní stánek. A když začala dražba a na „place“ byl lovecký nůž a dárkový balík, vzrušeně se počítaly peníze a atmosféra byla tak napjatá jako při opravdovém dražení. Zkrátka vše bylo jak má být. /OV/ (Otto Vokál Čmelák 1980)

Ano, byla i letos náš povinen děku lesníkovi. Po zahájení brigády – čištění pasek, jsme tentokrát měli vybudovat posed. Sláva – pro pionýry změna a ve stavbách už máme zkušenosti. Toho dne se celý tábor, kromě služby, vypravil pln optimismu na pokraj lesa, kde měl vyrůst náš posed. 1. úkol – připravit materiál. To znamená, že se všichni rozprchli po lese. Kluci kmene, holky kmene. Pavel Vacík se srdnatě chopil taktovky a dirigoval práci, proměřoval a vypočítával. Už „padly“ za oběť i „živé“ stromy. Dřevo se nosilo a přibývalo, … Blíží se čas oběda, konec brigádnické činnosti. Odcházíme poměrně unaveni (a to nás odpoledne čeká fotbal se Šluknováky!). Ale posed jsme dopadlo to úplně jinak, než jsme si představovali, ale přesto dobře. Pracovat budeme muset dostat vedoucí ve zbývajícím volném čase. Nářadí jsme prý ani nepoužilo, připravené dřevo. Ale o dalším už příspěvek Šimiho. /ZS/ (Čmelák 1980)

Den po zlaté horečce (stavba posedu)

Toho dne něco chvíli po východu slunce vyšli Vypous a Šimi stavět posed. Do kopce před táborem si to šinou dvě postavy. Jedna má kolem krku lano a na rameni pilu, v ruce nesení sekera. Druhá postava nese hřebíky a něco k jídlu. Z kapsy vykukují dvě jablečné výživy a několik krajíců chleba. Ocítáme se před pasekou, na níž má stát dílo chvály nedozírné, aby i dříve mohl tábor za Šluknovem na posedu stát. Trochu jsme znejistěli. Ono se řekne posed, ale jak má vypadat? Už nám to docela jde, stojí tu nebo jeho kostra a vypadá docela fajn. Už se to, jak se říká, rýsuje. V díli vidíme Joe Zdeňka, nese náš oběd. S plným žaludkem se špatně dělá, ale s prázdným se nedá myslet. S přitloukáním poslední latě si to přihlásili Medvědi. Posed se jim líbil. My jsme si pochválili práci a ubírali se směrem k táboru. Příspěvek Josefa Šimánka (Čmelák 1980)

Letos bylo táboráků ve srovnání s loňskem méně – 3. Jejich program byl rozmanitý. Z oboru hudebního: zpěv do svého programu zařadil snad každý oddíl. Uveďme alespoň některé úspěšné interprety a jejich písně, jako například: – Marcela a Dana ze Stopařů – Největší obdiv si snad zaslouží dílo neznámého textaře z Kondorů – „Tam, kde leží Šluknov.“
– Při táborácích nás oblažoval svým projevem zpěvák Pavel Kušička.
– Skupina Medvědky předvedla pár nových písní ze svého repertoáru; o jejich úspěch se velkou měrou přičinili nová sólistka Lenka a dirigent Šimi. Z oboru dramatického: samozřejmě, že na našich táborácích nechyběly různé scénky, soutěže apod., například:
– Stopaři předvedli zajímavou scénku z prostředí schůze chovatelů koní – hlavní organizátor je Kája, jinak nejoblíbenější člen a vyhlášený vypravěč vtipů „z babiččiny mošničky“.
– Účastníci tábora zhlédli také rekonstrukci Perníkové chaloupky v podání Kondorů.
– Humorné vyprávění o banju za Zálesáky přednesl Joe Zedník.
– Medvědi přispěli do atmosféry táboráku programem, který se jmenoval „Návštěvní den u Medvědů“.
– Vyvrcholením táboráků bylo číslo Zálesáků – „Polednice“.
Jistě si každý z účastníků tábora PUŤ-PUŤ 80 nebo něco z programů táboráků vybral a tudíž jsme dospěli k názoru, že se líbily. Příspěvek Medvědů (Čmelák 1980)

Každý rok patří k závěru tábora také kolapsyáda. Tato akce je velice oblíbená, jak u vedoucích, tak u pionýrů. Jednotlivé disciplíny jsou netradiční a ojedinělé. Užijeme si vždy mnoho legrace a zábavy, ale i chvil opravdového napětí. Kdo zvítězí?

Možnost vyhrát má každý, disciplíny jsou různé zaměřené, pro nezkušené uvedu alespoň některé: Hod s bludným balvanem, Běh trojnož, Stonožka, Chůdy, Běh s vodou v ústech, Jedenáctiskok blatní, souboj Slepých rytířů, Pevnost v kramflecích, Trakaře, Vánočka, atd. Po vyhodnocení dostali nejlepší borci tábora medaile na krk z přírodního materiálu – kolapsy. Atmosféra při večerním nástupu (téměř nočním) byla nejlepší z celého dne. /příspěvek D. Bočové/ (Čmelák 1980)

Když se vyklidilo tábořiště tak, že zase splývalo s přírodou a všechny stany a věci byly naloženy na autě, každý dostal příděl jídla a pomalu jsme odcházeli na nádraží. Domů se nám moc nechtělo. Skoro celý tábor lilo jako z konve a snad právě proto každý ještě čekal, že se splní něco navíc, co si o táboře v duchu maloval. Ale z tohoto přemýšlení nás brzy vytrhla zpráva: „Vlak dneska ještě nejí!“ Nedalo se nic dělat, museli jsme jít do Šluknova na městské nádraží. Šli jsme tedy spíš líně než pravou pochodovou chůzí. Naštěstí práce na kolejích už byla skončena a my (s tříhodinovým zpožděním) se rozjeli k domovu. Cesta to byla pekelně dlouhá, nebyla otravná, ke konci jsme blbli, zpívali a jinak blbli až doslovně. Najednou se za okny rozsvítilo spousty světel a to už jsme byli v Praze a za chvilku ve Vysočanech. Před školou ještě poslední slzy, podávání rukou a pak už hledání maminky a tatínka…… /OV/ (Otto Vokál Čmelák 1980)

Protože nám do redakce od vedoucích žádná hodnocení nedošla (loni to tak bylo), požádali jsme o závěrečné slovo hlavního vedoucího – Ottu: Protože letošní tábor byl jeden z nejmokřejších, měl by se hodnotit hlavně podle toho, co se vůbec mohlo. Myslím, že to „co se mohlo“ se opravdu dotáhlo kam až to šlo. Někdy i za cenu velkého vyčerpání vedoucích, kteří se opravdu činili (ještě štěstí, že jsme měli tolik instruktorů). Hlavně na začátku tábora, kdy nás mraky tvrdohlavě zavlažovaly. Zkrátka když leje tak žádné leháro, tábor jede dál. Vypustí se třeba koupání, ale dá se běh přes rybník. Zabalit tábor, to by dovedl každý, ale zkusit se porvat trochu s přírodou, někdy i se sebou, byl náš hnací motor. Letos se mně líbila beseda s lesníkem, postavený posed (za tábořištěm), výlety, pěkně roubená umývárna a krásná, pevná parta táborníků, která se ke konci udělala. Též stojí za zmínku druhá část celotáborové hry, včetně rýžování zlata. Pionýry byla sice vyhlášená jako nejlepší akce, ale nám přinesla v jejím průběhu dost starostí. Tedy – oddíly vyrazily samy cestou prakticky kolem kopce nad táborem a měly dojít zpět a asi 700 m od tábora přenocovat. Ale i když se šlo většinou pořád po cestě, podařilo se dvěma partám zapomenout odbočit a prodloužit si tak cestu na dvojnásobek (tj. cca 15 km), takže jsme je ve stanovenou dobu v cíli nenašli. Přesto to byla dobrá akce, která navíc učí děti jednat samostatně. Chce to však pro příště lepší seznámení s terénem a vyrazit dřív.

Mrzí mě, že se z programu přece jen muselo něco vypustit. Třeba popůlnoční azimutový závod. Nelíbilo se mi věčné lezení do kuchyně a handrkování kolem poledního klidu – věci, které jsou jasné, ale pořád se musí připomínat. No, když už jsme ještě u toho hodnocení, na závěr bych napsal výsledky ankety o „nej“ z tábora, které jsme se všichni účastnili na závěrečném táboráku:
jídlo: řízky
pionýr: Karel Uhlíř
akce: rýžování zlata a „Po stopách Joe Šluka“
Podle hodnocení vedoucích nejlepší oddíl – Medvědi (dobrá parta). (Čmelák 1980)

1. 7. – Cesta vlakem, příchod do tábora, zabydlování, kopání jam a latrýn.
2. 7. – Vztyčení vlajky, stavba tábora.
3. 7. – Stavba umýváren, vycházka do Šluknova, večer – zahájení celotáborové hry.
4. 7. – Oddílová činnost, večer táborák.
5. 7. – Oddílová činnost, táb. hra.
6. 7. – Medvědi odjezd na puťák, ostatní na celodenní výlet na Bíbršperk.
7. 7. – Zálesáci a Bílý kondor odjezd na puťák, Stopaři – oddílová činnost.
8. 7. – Medvědi a Zálesáci se vrátili z puťáku a přijeli hvězdáři.
9. 7. – Stopaři odjeli na puťák, Kondoři se vrátili. Ostatní vylepšovali tábor a žili celotáborovou hrou.
10. 7. – Dopoledne oddílová činnost, odpoledne fotbal se Šluknováky, večer – tajemství oblohy
11. 7. – Celodenní výlet na Doxan (takto je to napsané; může být míněno „na Doxany“).
12. 7. – Oddílová činnost, příprava na táborák, večer táborák.
13. 7. – Návštěvní den, závody na člunu, běh přes rybník.
14. 7. – Kolapsyáda.
15. 7. – Celodenní výlet.
16. 7. – Brigáda v lese, beseda s lesníkem, fotbal se Šluknovem /odveta/, zahájení velké bojovky a odchod do lesů.
17. 7. – Ráno návrat z bojovky a odléčení stop, rýžování zlata, večer – zlatokopecká veselice.
18. 7. – Dopoledne se ještě rýžuje a odpoledne je karneval, pouť a dražba.
19. 7. – Olympiáda.
20. 7. – Poprvé svítí celý den sluníčko – nic neděláme, sušíme, vyvalujeme se před stany nebo jen tak čenicháme po táboře. Večer bouráme a pak je poslední táborák – vysoký cca 2,5 m.
21. 7. – Bourání, úklid, cesta domů.
/OV/ (Otto Vokál Čmelák 1980)

Opět tábor oddílu Zálesáci. Klasický klučičí tábor, který je vlastně vyvrcholením celoroční oddílové práce. V celotáborové hře si kluci vyzkoušeli prakticky dovednosti přežití bez vymožeností civilizace konce druhého tisíciletí. Pokud si vzpomínám, tak nám scházela asi jen teplá voda a peřina. Jinak v té době toho zase tolik nebylo. Jako pravěcí lidé se museli umět obléci do toho, co nabídl les, louka nebo skála. Připravit pokrm, pití, přístřešek na spaní z toho, co příroda v okolí darovala. Zažili puťák, který vyžadoval pořádné chlapy. Neminula je ani výroba zbraní, nádob z hlíny, které se vypalovaly v provizorní peci.

Trochu ale předbíháme, jelikož toto vše kluci zažili až poté, co se postaví tábor. Stavby tábora je neoddělitelný začátek každého šluknovského tábora. Základní pravidlo: „Přijedeme na louku a z louky zase odjedeme.“ Je prostě svaté. Může zůstat jen skelet kuchyně a jídelny. Jídelna je Vlčí klasický šestihran, který vymyslel Otta. Vždy nás ochránil před vším, co Šluknov přichystá. Tento horní cíp Čech opravdu připravit překvapení umí. Mohu potvrdit.

Pojďme se podívat na pár fotek, které pořídil Losos. Opět se jedná jen o zlomek, střípky zážitků z několikatýdenního pobytu u lesa v březovém hájku s loukou a Munžilem.

První dny patřily klasicky k těm hodně pracovním. Nejdříve se muselo přenést z půdy stodoly Čítkova mlýna veškeré vybavení na místo tábora, což je kolem 250 metrů, ale do kopečka. Jakmile tato neoblíbená donášková služba všem táborníkům skončila, tak se začal stavět tábor. Na zelené louce, kde zůstala jen kostra kuchyně a jídelny, se stavěly podsady, hloubily odpadní jámy a latríny, vztyčil stožár a zakončovalo se pokrývačskými pracemi, aby do kuchyně a jídelny nezatékalo. Vše bylo ovšem podmíněno dostatkem dřeva na stavby a to bylo čím dále a dále od tábora, jelikož zde dřevo „těžíme“ již několik let. I tak se vše s humorem zvládlo a dokonce přibyla hlídková věž. I šluknovské počasí se slitovalo a dopřálo nám trochu toho sluníčka, což v tomto kraji, kde jsou naměřeny opakovaně největší srážky na našem území, není častá situace.

Jakmile je tábor připraven, alespoň z valné části na provoz, přichází na řadu slavnostní zahájení tábora vztyčením státní vlaky při slavnostním nástupu. Je to jedna z mála příležitostí, kdy vyndat z batohu pionýrskou košili a šátek. Hlavní vedoucí pochválil všechny přítomné za konstruktivní přístup ke stavbám a oznámil to, co všichni čekali. Druhý den se odjíždí po oddílech na puťáky.

Náš puťák s oddílem Lovci byl jeden z nejlepších, které jsem kdy zažil a nebyl to jen můj názor. Povedlo se počasí, ve skalách kolem Krásné Lípy a Kyjovském údolí bylo opravdu krásně. Počasí nás lákalo do jakékoliv kaluže, která se kolem naskytla. Všech takových možností jsme opravdu hojně využili, ať to byl rybník nebo potok, který dělí dva státy. Z puťáku jsme tentokrát nepřijeli urvaný z našlapaných kilometrů, ale odpočatí z krásně strávených několik dní v krásné přírodě a hlavně v dobré náladě, která byla nakažlivá jak mezi dětmi, tak mezi vedoucími.

Hned po puťáku se odstartovala celotáborová hra Pravěk. Rázem jsme se dostali do doby, kde byly jen pazourky, kamenné sekery, oheň, který si museli pralidé přenést z místa na místo a na kterém si museli upravit kus ulovené zvěře. Vyráběly se vory na přepravu přes řeku, stavěly se chýše na přežití v nehostinném čase. K masu, které se peklo na ohništi, se vytvářely placky z mouky, která se mlela mezi kameny. Značně náročná byla i kvalitní výroba obuvi, při které někteří jedinci neodhadli účel a při následném běhu na vzdálenost asi 100 metrů následně boty z nohou potupně ztráceli. Našli se i pravěcí obuvníci, kteří v cíli disponovali obuví na obou nohou. Finálem dovedností se stala zkouška, kdy se musel každý pračlověk pronorovat do jeskyně poznání, v které plnil bobříka sebeovládání a odvahy. Další část fotoalba už nebudu zatěžovat zbytečným komentářem. Účastníci tábora si jistě vzpomenou na pravěk v podání tábora Čmelák v roce 1986 a ostatním nechám volnou fantazii.

Již sedmým rokem na tomto tábořišti. Tři týdny (1.7. – 19.7.) zážitků, na které člověk nezapomíná. Dobrá parta vedoucích a ještě lepší sešlost dětí. Po nějakém čase opět smíšený tábor. Počasí se střídalo jak na kolotoči. Jednou parna jako v prádelně a za nedlouho déšť a chlad. Ne náhodou jsme se dověděli, že se nacházíme na místě, kde jsou nevětší srážky v celé republice. Zahájení celotáborové hry nemohlo být jinde, než u kamenného stolu opodál směrem na Vlčici. Vše při svíčkách a za šepotu, jelikož se jedná o posvátné místo. Celá hra byla zaměřena na Kelty. Pěstovali jsme obilí, vyráběli nástroje, odlévali šperky, soutěžili v neobvyklých disciplínách, připravovali se na náročné situace, jako je například útěk. Celodenní disciplína útěk, kde jedinec vytvořil ze svých oděvů lano, na kterém musel odtáhnou kvádr po louce. Následně v plné polní lanovkou sjet z výšky 5 metrů, ve finále projít po slepu mezi stromy, kde číhaly nástrahy a další a další dovednosti. Byl to náročný den.

Měl jsem pocit, že i neoblíbené činnosti, jako jsou stavby, nošení a porcování dřeva nejdřív pro stavby a následně pro zátop, služba v kuchyni a mytí nádobí, se staly čím dál častěji odpočinkovou součástí tábora, jelikož program byl opravdu náročný. Polední klid, při kterém na začátku tábora všichni vyvíjeli nějakou fyzickou činnost, se postupem času stal opravdu chvilkou klidu a lenošení. Respektive časem odpočinku a náběru sil pro další dobrodružství.

Autentické informace z časopisu nebo kronik jsem doposud nezískal, a tak nechávám při prohlížení koláží z fotek volnou fantazii. Přeci jenom těch táborů bylo hodně a některé scenérie splývají, nebo jsou po tolika desítkách let zkresleny natolik, že by realita byla chudou příbuznou. Je pravda, že když člověk použije slovních obratů jako je například: „Dobrá parta vedoucích a ještě lepší sešlost dětí.“, tak se nikdy nemůže trefit mimo terč, jelikož nevím o táboře, kde by nebyla dobrá parta jak vedoucích, tak dětí. Tato skutečnost je daná tím, že zmínění lidé spolu prožívají oddílovou a další zájmovou činnost po celý rok. Prostě se na sebe vzájemně těší. To je to pravé kouzlo těchto šluknovských táborů. Jedná se vlastně o vyvrcholení celoroční oddílové práce.

V roce 1989 se uskutečnil na Vlčici ještě druhý turnus tábora pod názvem Kasaři a to od 20.7. do 5.8. Jednalo se o experimentální tábor, který lze charakterizovat jednou příhodou, která se stala hned po příjezdu dětí do tábořiště. Pár sekund po opuštění autobusu říká jeden chlapec druhému: „ .. ty vole tady není nikde žádný plot. Jak nás tu chtějí uhlídat? …“. Plán vedoucích byl úplně jednouchý. Zaměstnat kluky tak, aby je tábor zaujal a umožnil vybít jejich energii správným směrem. Celotáborová hra byla zaměřena na soutěživost a umožnit méně fyzicky zdatným jedincům vyniknout v disciplíně, která je jim bližší. Hodně nás směroval vedoucí z jejich prostředí. Václav, jako psycholog jejich domácího institutu, přesně odhadl jakou cestou se dát a my jsme dodali tu náplň. Nemá cenu si realitu moc idealizovat, ale během týdne jsme se dostali do situace, kdy kluci sami pomáhali při táborové činnosti dobrovolně a dokonce nabízeli pomoc, tam kde jsme ji ani nevyžadovali.

Jedna situace nás všechny dojala až k zamyšlení. Jeden z vedoucích odjížděl dříve domů a kluci mu přichystali sami od sebe slavnostní oběd a následně udělali lidský řetěz přes cestu, aby nemohl odjet. Tento počin udělali i přesto, že znali pravou profesi vedoucího, která obecně starým kasařům nikdy nešla pod vousy. Celkovou podobu nálady v průběhu tábora lze získat z fotografií pořízených v průběhu tábora. Bohužel nikdo z nás neměl ponětí o tom, že po skoro 40 letech budeme vzpomínat na tábory a skládat střípky vylovené ze zákoutí své paměti, takže fotky nejsou odrazem tábora, ale jen z činností, které tenkrát Pavlovi Pokornému přišly zajímavé. V každém případě díky Pavle za fotky, které jsi tenkrát pořídil, jelikož by nám nic než vzpomínky z té doby už nezbylo. Pokud by se dostalo toto dílo ke klukům, kteří jsou dnes již statní padesátníci, do rukou, tak napište i svoje zážitky z té doby a možná i z doby pozdější. Rád uveřejním.

Medvěd

Na horní koláži je po pravé straně u ohně stojící muž s rukama za zády s batohem, který byl známý na šluknovsku pod přezdívkou Medvěd. Celé léto se potuloval po šluknovských lesích a kochal se přírodou. Spal na chatě u Pražáka, nedaleko od našeho tábora, v sudu. Ano v sudu. Jednalo se o velký sud, který byl přetvořen na provizorní spaní. Pražák rozhodně nebyl lidumil, ale tenkrát se dost chaty vykrádaly a Medvěd mu ji vlastně hlídal tím, že v tom sudu na jeho pozemku spal.

Medvěd se vyznačoval svoji vypravěčskou vášní a sem tam i trochu přivlastňováním cizích historek, které vyprávěl, jako by je sám zažil. V kapse u bundy měl svoji lžíci „ochutnávačku“ sloužící k ochutnávání jídla, zda není „přesolené“. Do dnes si pamatuji to jeho „Otto mohu ochutnat, zda to máte dost slaný …“. Což byla pobídka k tomu, aby dostal trochu jídla z táborového pokrmu. Sahat do hrnce jsme jej nenechali, ale vždy něco do ešusu dostal. Odměnou nám byly další a další příběhy jak z okolí, tak z celých Čech. Při vytváření tohoto portálu mi prošlo rukama stovky fotografií ze šluknovských táborů. Tato fotografie je ale jediná, kde je Medvěd zobrazen. Znovu tedy poděkování Pavlovi, že tenkrát foťák sebou měl a že dovolil fotky publikovat.

Zapalovač

Pří celodenním výletu byl naplánován oběd v jedné menší restauraci v ještě menším městečku. Oběd dobrý, obsluha dobrá, limonáda dobrá. Zaplatili jsme, a vyšli z restaurace ven, kde jsme zahlédli u jednoho „kasaře“ hezký stříbrný plynový zapalovač. Opět pár otázek a opět zklamání. Zapalovač odcizil jeden z kluků tomu číšníkovi z kapsy. Jeden z vedoucích vzal klučinu a zašli za číšníkem. Klučina se omluvil a zapalovač vrátil. Reakce číšníka ovšem šokovala všechny. Místo aby se rozčílil, nebo cokoliv komentoval, tak klidným hlasem pronesl: „To bylo dobrý. Já si toho vůbec nevšiml. Jak jsi to udělal? To mne musíš naučit.“ S náznakem vědomí, že zloděj pravděpodobně okradl zloděje, jsme se vypoklonkovali a rychle opustili nejen restauraci, ale i město.

Viktor

O Viktorovi jsem ještě nevyprávěl a při tom to je jeden ze Šluknováků, kterého můžu označit za kamaráda. Nevím přesně, jak jsme se seznámili, ale znali jsme ho dlouho z šluknovských táborů. Často nás navštěvoval na táboře a nezapomněl vzít sebou i koně. K Viktorovi mne pojí jedna příhoda, kterou mám pořád před sebou.

Bylo to na jedné rodinné oslavě u nás doma v Praze, kdy zařinčí domovní zvonek. U vchodu stáli kluci z tábora a chtěli po mně, abych šel někam na pivo, jelikož přijel Viktor ze Šluknova. Odejít z oslavy mi bylo žinantní a tak jsem všechny tři pozval k nám do bytu. Jídla a pité bylo dost, moje kamarády rodina zná, tak pokecáme a půjdeme všichni domů. Po pár otázkách jak se Viktor má a co dělá, přišla otázka, jak přijel a kdy jede domu. Odpověď, že přijel na koni a má ho před barákem, mi připadala jako vtip. Po třetím ujištění, že je to pravda jsem odešel na balkon a před domem na Koněvce opravdu stál uvázaný kůň u zábradlí. Vedle byla cedule: „Nehladit, kopu“.

Co říci na konec. Nepřekonatelný úspěch byl v tom, že všichni kluci co přijeli autobusem, zase autobusem odjeli a nikoho jsme nemuseli nikde honit nebo hledat. Koncem tábora nebyly ojedinělé hlasy, že to byl jejich nevětší zážitek v životě. Nám dali kluci hodně do života. Nelze to přesně pojmenovat, ale pohled na některé situace v lidském životě se prostě u mne změnil.

Přednášky pro základní školy na téma kriminalita mládeže

Po několika letech se nám dostal do ruky časopis, kde dvě prostřední stránky byly věnovány tématu pod nadpisem „Falešný policista přednášel v základních školách“. Článek byl o tom, jak mladý kriminalista z prestižního pražského oddělení chodil na Českobudějovicku po základních školách a přednášel o kriminalitě mládeže. Přednášky byly tak zajímavé, že si to mezi sebou ředitelé škol vyprávěli a kriminalistu zvali skoro po celém kraji. Jeho oblíbenost chtěl někdo z ředitelů školy ocenit, tak napsal pochvalný dopis na Ministerstvo vnitra. Nikdo v policejní složce takovéhoto kriminalistu neevidoval, ani neměl nikdo ponětí, kdo by to mohl být. Nezbylo nic jiného, než se na takovou přednášku jít podívat samotným kriminalistům. No a zde prasklo, že se jedná o chovance jednoho ústavu, který byl shodou okolností před lety zrovna na našem táboře Vlčice 1989 - Kasaři. Za kriminalistu se jenom vydával, jelikož ho práce s dětmi bavila a byl rád, že ho někdo poslouchá a může být užitečný. Jak celý příběh našeho Kasaře dopadl, mi není známo.

V současné době jsem vyčerpal všechny dostupné fotografie, které pokryly jen zlomek táborové aktivity naší 98. PS. Táborů bylo daleko více. Každý rok žil Čmelák táborovým životem, a od roku 1981 tomu tak bylo paralelně i v rámci tábořiště Vlčice. Tábory žila naše skupina do 90. let minulého století. Následníci/odchovanci skupiny pořádají nejrůznějším způsobem tábory pro děti do dnešní doby. To vše se dovíme v připravovaném článku, který je plánován na konec tohoto roku.

Ještě pár nezařazených fotografií, které se ke mně dostaly.