Budování specializované telekomunikační ústředny na Žižkově souviselo s potřebou stabilizovat a rozšířit síť po 1. světové válce, kdy byla telefonní infrastruktura v horším stavu a současně prudce rostla poptávka po spojení. Česká televize v reportáži 90 let telefonní ústředny na Žižkově shrnuje, že šlo o reakci na žalostný stav telefonního vedení a že šlo o výraznou technickou stavbu.

„Meziměstská telefonní ústředna byla až dosud umístěna v budově hlavního poštovního úřadu v Jindřišské ulici, kde však rozšíření budovy ukázalo se nemožným. A proto přikročilo se k výstavbě budovy nové, moderní, na Žižkově, jejíž projektantem jest architekt Kozák. Se stavbou budovy bylo započato v měsíci dubnu 1923 a provoz v ní byl zahájen v neděli dne 19. června o 7. hodině ranní. (roku 1927 - poznámka autora)

Do nové ústředny zavedena jsou všechna meziměstská vedení a dálkový kabel Praha—Kolín—Jihlava—Brno pro směr na Bratislavu a Pešť, dále kabel Praha—Mělník—Lovosice—Ústí pro směr Drážďany. Další vybudování kabelů pro mezinárodní hovory bude následovati, a sice pro směr Praha—Plzeň—Norimberk, Praha—Čes. Budějovice—Linec atd. Zařízení této budovy jsou nejmodernější, neboť jest třeba počítati s dokonalým využitím každé vteřiny času. Ústřední topení parou o nízkém tlaku jakož i větrání provedeno bylo nejstarší českou odbornou firmou Jan Štětka, strojnícká továrna, Praha-Král. Vinohrady. “ (Český svět: illustrovaný čtrnáctidenník. Praha: Karel Hipman, 23.06.1927, 21(42), s. 12.)

Nedovedu odhadnout, proč je v článku informace o topení a jeho výrobci, ale pravděpodobně se jedná o Štětkovi lepší kontakty na šéfredaktora Český svět. Nicméně bylo postupně vybudováno celkem 127 meziměstských a 80 mezinárodních tras pro komfortní spojení se světem, o které se staralo kolem 350 pracovníků. Jak jde čas, tak potřeby rostou a ústředna není nafukovací, i když je hodně rozsáhlá.

RUDÉ PRÁVO:
„PRAHA 3. ledna (Od našich zpravodajů) – Největší stavba v historii československých spojů – ústřední telekomunikační budova v Praze – byla ve čtvrtek slavnostně uvedena do provozu za přítomnosti předsedy vlády ČSSR Lubomíra Štrougala, předsedy ÚRO Karla Hoffmanna, tajemníka ÚV KSČ Josefa Hamana, místopředsedy vlády ČSSR Rudolfa Rohlíčka a dalších hostů.

Ústřední telekomunikační budova (věž má 18 podlaží) se stala nejen další dominantou Žižkova, ale celé Prahy. Generálním projektantem stavby byl Spojprojekt Praha, generálním dodavatelem stavebních částí Pražská konstrukta a výškových částí Spojprojekt technologických zařízení montážní podnik Praha, k jehož subdodavatelům mj. patřila Janka Praha, podnik Vítkovice, závody Frýdek-Místek, Zukov a Stavex. Pražská ústřední telekomunikační budova patří k nejmodernějším spojovým objektům v Evropě. Její konstrukce umožňuje plné zabezpečení meziměstského i mezinárodního provozu, dále rozvoj telegrafních zařízení a zařízení pro přenos dat. V objektu je umístěno několik generací řídicích počítačů, mj. generace počítačů AEP 791, pracoviště spojovatelek, zesilovací stanice s přenosovou technikou a rozsáhlé ústřednové sály. Základní kámen ústřední telekomunikační budovy byl položen v dubnu 1972. Její vybudování a zapojení do jednotné telekomunikační sítě umožňuje postupně rozšiřovat meziměstský, tak mezinárodní telefonní provoz. Telekomunikační budova se svým řešením přizpůsobuje nejen současným potřebám meziměstského i mezinárodního provozu, ale umožňuje i další technologický celkový rozvoj. “ (Rudé právo 04.01.1980 – úvodní strana )

Po nalezení volného okruhu spojovatelka vytočila volaného účastníka nebo navazující ústřednu, ověřila správnost spojení a fyzicky či logicky propojila obě strany. V ÚTB již nešlo o klasické ruční propojování pomocí šňůr, ale o poloautomatický provoz realizovaný prostřednictvím ovládacích pultů a elektronických systémů, podporovaných výpočetní technikou společnosti Ericsson. Součástí práce byla i kontrola zahájení tarifikace hovoru a evidence jeho průběhu, přičemž po ukončení spojení muselo být zajištěno správné uvolnění přenosového okruhu. Spojovatelky zároveň dohlížely na kvalitu hovoru, řešily přerušení, šum nebo technické poruchy a v případě potřeby zajišťovaly přepojení na náhradní trasu.

Práce probíhala v nepřetržitém režimu 24/7 ve směnném provozu a vyžadovala vysokou míru soustředění, rychlé rozhodování a znalost provozních pravidel mezinárodní telefonní sítě. U zahraničních hovorů byla nezbytná i jazyková vybavenost a používání standardizovaných služebních frází a protokolů. Spojovatelky tak představovaly klíčový lidský prvek poloautomatického telekomunikačního systému, který zajišťoval kontinuitu a spolehlivost mezinárodního spojení Československa v období před plnou digitalizací telefonních sítí.

Mezinárodní a meziměstská telefonní a telegrafní ústředna v Praze představuje architektonicky mimořádně náročný typ stavby, který vyžadoval úzkou spolupráci architektů a techniků při skloubení rozdílných provozních požadavků. Autorům se podařilo sjednotit technicky a prostorově odlišné části objektu do kompaktní, jasně formulované architektonické formy, která odpovídá významu a poslání stavby. Přes značné rozměry a použití střídmých architektonických prostředků nepůsobí objekt stereotypně, k čemuž přispívá i promyšlená integrace výtvarných děl. Zatímco vnější vstupní prostory akcentují reprezentativní a symbolický charakter budovy, interiéry vykazují větší tematickou a tvarovou rozmanitost výtvarných doplňků. Výrazným urbanistickým prvkem je věž s rozšířenou hlavicí pro radioreléová zařízení a antény, která se zásadně uplatňuje v panoramatu Prahy. Stavba svým měřítkem a hmotovým řešením otevírá otázku přiměřenosti k okolní zástavbě a současně navazuje na tradici meziválečné moderní architektury při formování siluety města. Autoři povinných výtvarných děl v rámci projektu ÚTB: : nár. um. R. Svoboda (plastika před vchodem), nár. um. J. Bauch (vitráš ve foyer shromažďovacího sálu), S. Ballardini, M. Cubr, nár. um. A. Fišárek, St. Hanzík, Hladíková Mírová, Rychlíková (keramický reliéf), J. Hrubý, V. Oulík, Z. Pokorný, (Keramická mozaika ) zasl. um. St. Ježek, (malba/obraz Stará a nová Praha) I. Kolman, A. Kuchařová (tapiserie v jídelně zaměstnanců), zasl. um. V. Markup, M. Míšek, nár. um. A. Paderlík, P. Rada (keramické medailony), M. Taberyová. (Zdroj informací: Architektura ČSR. Praha: Klub Architektů, 1981(4), s. 180. ISSN 0300-5305.) Díla podrobně popisuje web sochyamesta.cz.