HORNÍ ŽIŽKOV - CHMELNICE

Studie obsahovala nejméně dva návrhy řešení sídliště Chmelnice. První návrh preferuje kaskádovitě v kopci stavěné maximálně pětipatrové budovy se střechou ve tvaru "A". Obytné domy jsou místy propojeny funkčními stavbami (služeb a prodejen) tak, aby tvořily prostorné vnitrobloky pro odpočinkovou zónu. Celé sídliště z východu protíná ulice K lučinám, která ústí ze západní strany do ulice Koněvova.
Druhá studie je obdobná. Preferuje více prostor pro vnitrobloky a protínající ulice K lučinám neústí do hlavní silnice Koněvova. Tato část je určena pro pěší zónu, čímž je omezen průjezd vozidel. Základní škola Chmelnice je v této studii navržena jako komplex více budov a rozložení domů je jinak situováno.
Na fotografii za hochy je vidět stavební parcela budoucího sídliště ze zemského povrchu. V pozadí Sokolovna Na Balkáně. Prostě holá louka.

Bez školy to nejde

Takřka třetina plochy sídliště je věnována Základní škole Chmelnice. Škola je čtyřpatrová, prostorná budova, kde se v pravém křídle zalomeného do tvaru písmene "L" nachází dvě prostorné tělocvičny a jídelna. Škole vévodí dominantní část pozemku se dvěma hřišti, běžeckým oválem a dostatečným prostranstvím zeleně pro dětské vyžití se nacházející z obou stran školy.
Na fotografii je stavba Základní školy Chmelnice kolem roku 1961. Foto z rodinného alba Vládi Tauše.

Při bádání jsem v archivu IPR Praha (Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy) strávil celkem tři pracovní dny. V žádném případě to nebyl ztracený čas. Některé skvosty zaujmou i člověka, který nemá, nebo neměl jako já, o této problematice ani páru. Bohužel se do současné doby nepodařilo získat od archivu povolení prostudované nákresy/plány studie publikovat, což je opravdu škoda. Nicméně se v samostatné kapitole pokusím alespoň přiblížit hlavní myšlenky studií a jejich důvodové zprávy, kde lze nalézt spoustu ponaučení poplatných i v dnešní době. V případě zájmu o urbanistiku celé Prahy cca od 18. století do 21. století doporučuji zhlédnout nahrávku z velice zdařilé prezentace ( Dvě Prahy: Město z ptačí perspektivy) k Internetové aplikaci „Dvě Prahy.cz“ od lidí přímo z archivu IPR Praha.
Foto rozestavěného sídliště Chmelnice z rodinného alba Vládi Tauše.

Jak to celé dopadlo

Převážná část prvků uvedených v první studii od architekta Kvasničky se dodržela a byla realizována tak, jak to bylo nakresleno na papíře. Jedna z mála věcí, která zaznamenala změnu, je použitý typ domu. Při stavbě se částečně upustilo od výstavby třípodlažních cihlových domů TO2B , které byly vystaveny jen v ulici Na vrcholu na severní straně od vozovky, a bylo přistoupeno převážně k výstavbě panelových domů G57V ve verzi pěti podlaží. Cihlové domy TO2B plynule pokračovaly s rázem výstavby polikliniky, která je dominantním prvkem na začátku ulice Na vrcholu. Na dobovém leteckém snímku je vidět tvar sídliště a jeho poloha k okolí.

Staro-novousedlíci

Podle starousedlíků s kterými jsem hovořil tenkrát a i v nedávné době, po příjezdu buldozérů, těžké nákladní techniky, dlouhých jeřábů, prostě stavebního ruchu, moc dobrá nálada nepanovala. První srovnávání terénu pro budoucí paneláky započalo koncem roku 1958. K předávání bytů došlo v letech 1961-1962. Poslední úpravy rozsáhlého staveniště trvalo ještě dalších 5-10 let a to v okolí přibývaly další a další staveniště. Po ukončení stavebního ruchu si starousedlíci začali zvykat a ve finále chválit okolní prodejní síť, služby a lékařskou péči na dosah ruky.
Autentické fotografie z rodinného alba Vlasty Hlaváče zachycují první výkop základů a stavbu prvního paneláku.

Novousedlíci byli rádi, že mají kde bydlet a žádnou zášť nepociťovali. Což mohu sám potvrdit. Chlapi staro-novousedlíci chodili každé úterý a pátek pod kaštany do hospody U Cikána k venkovnímu dlouhému stolu, kde se hrály karty, a popíjelo pivo. Nikdy jsem nezažil, že by se chlapi v hospodě hádali ve smyslu staro-novousedlík. Hádky a fyzické výměny názorů se konaly vždy kvůli karbanu nebo ženským. (Hospoda U Cikána stála ve staré zástavbě na protější straně ulice Koněvova u ústí ulice K lučinám. V dnešní době se zde nachází řeznictví. Více v sekci Jarov.)
Foto rozestavěného sídliště Chmelnice z rodinného alba Vládi Tauše, tedy novousedlíka.

Prodejny a služby

Ze strany sídliště Chmelnice v ulici Koněvova (Hartigova) od ulice Na vrcholu k ulici U Kněžské louky se nacházela zástavba obchodů a služeb. Na rohu u stanice tramvaje Chmelnice byl tabák, kde kromě tabákových výrobků prodávala paní Pelantová s manželem, kteří bydleli u nás v baráku, časopisy a noviny veškerého druhu. Vzadu na poličce byly seřazeny cigarety, dýmky, tabák, různé tvořítka a neidentifikovatelná kuřácká udělátka. Celý stůl byl v několika vrstvách pokryt denním tiskem a časopisy od výmyslu světa. Vedle tabáku bylo pánské a dámské kadeřnictví.
Bufáč
Následoval bufet se dvěma vchody. Domorodci vžitým názvem "Bufáč", který byl situován do tvaru "U", kde po levé straně byla cukrárna, uprostřed lahůdky a po pravé straně výčep pivo-limo. Uprostřed řada stolů ke stání, aby se zde nikdo zbytečně nezdržoval moc dlouho. V cukrárně byly vitríny plné dortů a regál plný žvýkaček a bonbónů. Lahůdky voněly grilovaným kuřetem a ve vitrínách se "smály" chlebíčky. Ve výčepu měli točeného Kozla, cigára, brambůrky a nějaké ty destiláty pro povzbuzení. Kuriozitou byla točená limonáda, která se vyráběla tak, že výčepák do půllitru nalil velkého panáka sirupu a dolil sudovou sodovkou. Nejlahodnější byla limonáda s malinovým nebo jahodovým sirupem. Tu jsme jako děti zbožňovali.

Drogérka
Za bufetem byl velký komplex drogerie – barvy – laky. Jednalo se o velice žádaný obchod, jelikož vedoucí dovedl z branže sehnat opravdu všechno. Málo který obchod měl například nalévaná ředidla a technický benzín. Ve skladovém prostoru byl sud s tekutinou a ze strany prodejní se nalévalo ředidlo do dlouhých skleněných válců ve spodní části s kohoutkem. Pumpou se tedy načepovala tekutina do skleněného válce s odměrkou a poté odlila do přinesené nádoby. Výhoda byla v ceně, která byla nižší o manipulaci a balení. Plzeňka
Za drogérií byl vchod do restaurace Na Chmelnici, která se nacházela v druhém podlaží. Po levé straně od schodiště se vcházelo do prostorné restaurace s vysokými okny, která zajišťovala prosvětlení celé místnosti. Po pravé straně od schodiště bylo možno vejít do venkovní restaurace s výhledem na okolí. Převážně se restauraci říkalo Plzeňka, jelikož zde odjakživa čepovali Plzeň a samotná restaurace byla vyšší cenové skupiny. Dobře zde vařili. Brzo se stala místem firemních večírků, svateb, pohřebních hostin. V rámci vnitřní restaurace byl vestavěn menší oddělený salonek tak pro 15-20 osob pro soukromější oslavy. Na konci této části komplexu se nacházely dva vchody do čistírny oděvů. Jedním vchodem se chodilo šatstvo předávat a druhým vyzvedávat. Uvnitř to byl ale jeden dlouhý stůl s jednou obsluhou.

Obchodní komplex přerušuje ulice K lučinám s menším parčíkem. Za parčíkem komplex pokračoval prodejnou obuvi, která se skrývala v nevelkém výklenku. První v průčelí vedle výklenku svítil široký vchod pro personál kulturního sálu, kde do horního podlaží vedlo užší schodiště. N ásledovaly výlohy a vchod do obchodu s látkami a galanterií. Opodál velké výlohy plné dámského prádla se svým širokým vchodem, za kterým se rozprostíral dlouhý široký prosklený pult, v kterém se nacházelo zboží. Hlavní průčelí uzavírá široký vchod do kulturního domu, který vede do vstupní haly se šatnou po levé straně.

Po pravé straně se vcházelo do knihovny. Oproti hlavnímu vchodu je široké schodiště do horního patra komplexu. V hlavním prostoru dominuje velký parketový sál s pódiem a zázemím pro pořadatele nejrůznějších koncertů, divadel a dalších kulturních akcí. Konaly se zde i schůze okolních spolků a politických stran. Vedle vchodu do kulturního domu je výklenek s jednopatrovou budovou, kde se nacházela oblíbená knihovna . Navazuje další zelený pás, který pokračuje budovou dětské polikliniky. Místo pro maminky s dětmi. Pokračovala prodejna elektro-železářství, kde jste sehnali od šňůry na prádlo, žárovky, lampičky až po televize. Navazuje další zelený pás, který pokračuje budovou dětské polikliniky. Místo pro maminky s dětmi. Pokračovala prodejna elektro-železářství, kde jste sehnali od šňůry na prádlo, žárovky, lampičky až po televize. Za elektro-železářstvím měla ještě do nedávna sídlo místní pošta, která byla zcela vytížena hlavně při vyplácení důchodů a placení nájemného, které probíhalo kolem poloviny každého měsíce. Na poště prodávali denní tisk a různé drobnosti typu kalendářů, pohlednic, obálek, knížek se seznamem adres a poštovných směrovacích čísel.

Vedle prostor pošty svítil nad vchodem nápis stříbrným písmem na červeném podkladu Česká státní spořitelna. Tak tam jsem taky moc nechodil, neměl jsem co ukládat. Vedle se prodávaly květiny v malém květinářství. Za květinářstvím jste si mohli objednat úklid v malinkém krcálku, kam se vešla jenom židle a stůl, na kterém svítil telefon. Jedna ze služeb OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství). Vedle úklidu byly další dva vchody, jejichž účel se mi nepovedl do současné doby dešifrovat. Celý Chmelnický prodejní blok zakončovala dílna obuvníka, který spravoval boty, řemeny, přezky, kabely a kabelky. To byl tenkrát hodně vytížený řemeslník. Ze strany vnitrobloku, respektive ulice K Chmelnici v přízemí byly umístěny garáže a dílny OPBH. Pod budovou dětského lékaře z téže ulice se nachází pancéřové dveře vchodu do protileteckého bunkru, který zde byl součástí zabezpečení sídliště pro případ války, což tenkrát za „studené války a železné opony“ bylo téma dne.
Sámoška
V ulici V Domově, která spojovala uprostřed sídliště ulice Na Vrcholu a K lučinám, byla postavena velká samoobslužná prodejna potravin, kde po vstupu do haly po levé straně stály pokladny, za kterými se prostírala samotná prodejna s regály a širokými uličkami. Po pravé straně vstupní haly byl pultový prodej lahůdek za ním dveře s okénkem pro výkup lahví. Prodejně neřekl nikdo jinak, než "sámoška".

Mateřská škola

V kopci naproti křižovatce K lučinám – Na Lučinách byly postaveny jesle a mateřská škola s kapacitou 100 dětí, které si hrály v zahradě s výhledem přímo na Základní školu Chmelnice. Tedy na jejich budoucí působiště. Já jsem do školky nechodil, ale jako dítě tam pobýval můj kamarád Pavel, kterému jsem hodně záviděl, jelikož se odpoledne na pískovišti opakovaně chlubil tím, jak kouká učitelkám pod sukni, když je kontrolují při spaní. V současné době nemám jinou autentickou fotografii školky.
Foto z dílny pana Josefa Červeného.

Poliklinika Chmelnice

Jedna z nejdůležitějších a nejvytíženějších částí Chmelnice je poliklinika, která je v průčelí náměstíčka spojující v západní části sídliště Jarov a Chmelnice. Stavba ve tvaru rozevřeného "U" z jedné strany směřuje do ulice Na vrcholu a z druhé strany do ulice do ulice Šikmá. V útrobách domu se nachází ordinace většiny zdravotních odvětví. Byla postavena jako jedna z prvních a měla být jedna z dominant plánovaného náměstí, které se v těchto prostorách mělo nacházet. O ambiciózních plánech výstavby Žižkova z 50. let se budu věnovat v samostatné kapitole.

Plácky

Tam, kde nechal tesař díru, respektive stavaři kousek nezastavěného pozemku, tam děti našly nové území na hraní. Pokud tam bylo cokoliv zvláštního, tím to byla větší výzva.
Hrušňovka
Mezi nejoblíbenější patřil prostor za poliklinikou v ulici Na vrcholu, kde byla opuštěná zahrada se spousty stromů, kde převládaly hrušně. Neřeklo se plácku jinak, než Hrušňovka. Veselo zde bylo každé odpoledne po škole a celý víkend. I když celá zahrada byla v kopci, tak se zázrakem ve střední části našlo kus roviny, kde okamžitě vzniklo hřiště. Přerostlá tráva pod našimi nohami zmizela a vzniklo zde přirozené hřiště pro fotbal a v zimě kluziště. Nejvíce živo zde bylo ovšem na podzim, kdy začaly zrát hrušky. Všichni co byli po celý rok na hřišti, byli v ten okamžik na stromech. Pod stromy jsme následně konzumovali své úlovky a odpočívali po vydatné svačince. Autentická fotografie z rodinného alba Otty Vokála.

Plácek
Druhý oblíbený plácek se nacházel po školou naproti bývalé školce (dnes je tam kostel) v ulici U Kněžské louky, kde se mezi starými domy nacházel prostor asi poloviny fotbalového kříště. Vedle byl průchod do ulice V Okruží (dnes jsou zde nové domy vystavěné kolem 80. let). Plácek neměl jméno, tak jsme mu říkali Plácek. Hned po škole zde narostla hromada tašek s učením a hrál se fotbal. V zimě hokej. Největší lákadlo byla pouť. Nebyla to sice Matějská, jelikož vždy přijela jen jedna maringotka se střelnicí, malý kolotoč a houpačky, ale zážitek to byl. Jakmile se doma žadonilo o drobné, tak bylo našim jasné, že jsou zde "kolotočáři", jak jim naši říkali. Vzduchovka nám nebyla cizí, jelikož byl trénink na každém branném cvičení, tak se vystřelovaly angličáky, žvýkačky a růže pro holky. Fotografie je zatím jedná, která z těchto míst byla pořízena. V zadní části je vidět školku (dnes fara) a po levé straně naskládané dřevěné sloupy, které zde odkládala firma sídlící opodál. Sem tam zde odkládali pracovníci firmy i velké dřevěné cívky, které v čase deště sloužily jako přístřešek. Plácků bylo samo sebou více v rámci tohoto sídliště, ale to by byl příběh na celou knihu.
Jediná autentická dobová fotografie z těch míst je z rodinného alba Standy Vlčka.

Základní škola Chmelnice

U tohoto objektu se zastavíme trochu podrobněji, jelikož jsme zde každý z nás domorodců strávili 9 let svého života. Historie základní školy sahá do počátku 60. let, kdy byla stavěna spolu s obytnými domy sídliště Chmelnice. Škola byla předána do provozu zároveň se zahájením školního roku v září 1963. Současné vedení školy zveřejnilo digitální kroniku ( Historie školy ZŠ Chmelnice ) v časové ose od založení v roce 1963 do současné doby, kde lze dohledat celý průběh historie. Komentář k historii školy tedy projedeme jen velice krátce.

Míchačka
Legendou z této doby je příběh o ztracené míchačce, který začíná v roce 1963 odjezdem stavební techniky a všech dělníků ze staveniště školy. Prakticky uprostřed zelené plochy v prostorách školy u hřiště zde někdo ponechal velkou automatickou míchačku. Pár měsíců si tohoto jevu nikdo nevšímal s vědomím, že míchačka přeci musí někomu scházet a přijede si pro ni. To se ovšem nestalo. Pracovníky školy začalo pátrání po majiteli. Nepomohl dotaz na stavební úřad v Praze 3 a ani dotaz na stavební úřad celé Prahy. Míchačka nikomu nechyběla a nikdo ji nechtěl ani odvést. Možná nechtěl nikdo přiznat, že na míchačku zapomněl. Nebudu vás napínat, detektivní pátrání trvalo dva roky. Dva roky zde ta míchačka stála a smutně vyhlížela majitele. Nakonec ji někdo ze správy majetku obce odvezl do šrotu, jelikož dvouleté působení rzi a pár nenechavců, kteří zde přeci nemohli nechat tu spoustu šroubů a nejrůznějších tlačítek a hýbáte, které se vždy v domácí dílně hodí, zanechalo na míchačce své následky.

Otevření školy

Vzhledem k tomu, že první nájemníci sídliště Chmelnice se nastěhovali již v roce 1962, existoval velký přeliv dětí, které byly provizorně rozmístěny do okolních škol, tak otevření Chmelnické školy bylo opravdu vášnivě očekáváno. Dne 3. září 1963 byla škola slavnostně otevřena. V rámci provozu se dodělávaly povrchové úpravy okolní zeleně, oplocení a další součásti společných prostor.

Současný ráz přilehlých ploch s velkým a malým hřištěm, běžeckým oválem, doskočištěm, novým oplocením a úpravy zeleně trval několik let. Částečně se na něm podíleli žáci školy v rámci předmětu „Práce na pozemku“. Je pravda, že hrabání listí, okopávání, odklízení sněhu, příprava kluziště, respektive ledové plochy, byla pro nás vždy příjemné zpestření výuky, jelikož jsme nemuseli sedět v lavici a biflovat vzorečky nebo data historických milníků, které byly v té době mimořádně důležité usuzujíc dle vysokého ohodnocení známek při zkoušení (3-4-5). Mezi takové dny patřil i zápis do prvních tříd, při kterém žáci vyšších ročníků asistovali. Na fotografii je zápis prvňáčka z roku 1977, který je dnes statný padesátník se stotisíci kilometry ujetých za volantem náklaďáku.

1. Máj

Celá škola chodila "dobrovolně“ na průvod 1. Máj. Sraz byl před školou a chodilo se pěšky po Koněvovi, Husitskou až k Bulharu a směr Letná. Což byla hodinka chůze. Cestou se přidávaly další školy a před cílem z nás byl už pěkně dlouhý průvod. Osmáci a deváťáci mohli poté zpět po vlastní ose. Mezi další oblíbené aktivity patřil sportovní den, kdy se zdejší hřiště zaplnilo dětmi a soutěžilo se. Hlavní disciplínou byl běh na různé vzdálenosti. Na malém hřišti se hrála vybika a přehazovaná. Mezi třídami se hrál i fotbal.

Květnové dny

Dny květnového osvobození trávili někteří jedinci jako čestná stráž u pomníčku padlých, kterých je v okolí požehnaně. Jednalo se o dobrovolnou akci pořádanou zdejší 98. Pionýrskou skupinou. Dobrovolníků bylo vždy více, než potřebných. Někteří dobrovolníci razili pravidlo „… lepší špatně hodinu stát na sluníčku nebo v dešti, než sedět v lavici ve škole a učit se… “. Já a hodně dalších kamarádů, s kterými jsme si o tom vyprávěli, jsme to brali jako dobrodružství a hlavně čest být u pomníčku, kde někdo padl. Jednou se nám přihodilo, stálo se po dvou, že jeden starší chlapík se u nás zastavil a vyprávěl nám, co se tam odehrálo. Po chvilce co odešel, se vrátil s rodinou fotografií v ruce. Na konec nám oznámil, že stojíme u pomníčku jeho otce. Tu příhodu si pamatuji dodnes. Bylo něco málo přes 20 let od konce války a lidé si ji ještě pamatovali.

Dopravní den

V Den dopravního hřiště se sjeli všichni dětští cyklisti na školní hřiště a soutěžilo se. Jízda zručnosti, přes překážky, rychlost, dovednost a vybavení kola v rámci bezpečnosti. Vše se hodnotilo a posléze na závěr byly rozdávány ceny ve formě knížek, baterek, a propagačních věcí organizace BESIP (Bezpečnost silničního provozu). Opět den bez školy a k tomu na kole. No prostě když se daří, tak se daří. Dle místní kroniky akci Dopravní hřiště řídily (například v roce 1977) učitelky p. Kubištová a p. Neradová.

Branné cvičení

Vrchol oblíbené činnosti bylo Branné cvičení, kdy celá škola po chemickém poplachu odešla do nedaleké Třešňovky a zde se pokračovalo až dolů k Rokytce. Cestou probíhaly bojovky typu záchrana a přenášení zraněného, přesun v maskách a střelba ze vzduchovky. Celý den v přírodě. Co si může žák přát lepšího, alespoň tedy v té době. Trochu byl problém ze zátěží. V baťůžku jsme museli mít 5 kg zátěže. Vynalézavé děti si poradily prakticky okamžitě. Do pytlíku písek a cestou se vysype. Místní dětská pískoviště přicházely o písek a cestou k Rokytce se zase hromadil. Vše fungovalo do doby, kdy nám na to přišli. Potom jsme nosili učebnice, které bylo nutno donést i zpět.

Mimoškolní činnost

V 60. a 70. letech prostředky a síly směřovaly především na provoz školy. I tak zde vznikaly zájmové kroužky vedené učiteli. Paní učitelka Dubnová a pan učitel Dufek jezdili se svými žáky na několikadenní výlety. Velice úspěšné bylo taneční vystoupení na 10 výročí vzniku školy v roce 1973, který vedly učitelky p. Řiháčková a Nývltová.
Na fotografii je p. učitel Dušek (v brýlích), který byl velice oblíbený mezi žáky. Zdroj foto-kronika ZŠ Chmelnice.

Josef Červený

Matadorem pro mimoškolní činnost, který nebyl člen učitelského sboru, byl bezesporu domorodec pan Josef Červený. Tenkrát vedl kytarový a fotografický kroužek. Díky jeho činnosti se nám zachovalo nemalé množství fotografií z prvopočátků školy a zůstalo mnoho vzpomínek a zážitků při vystoupení hudebního kroužku. Pan Červený byl i u zrodu počátečních turistických výšlapů oddílu zdejší 98. PS a i při zrodu pochodu Kudy chodil Karel IV., který spatřil světlo světa v dubnu 1976. Samozřejmostí je, že nechyběl fotoaparát. Díky jeho činnosti se nejenom někteří z nás věnují hře na kytaru, ale především se fotografiemi naplnila i kronika školy a publicistické listy, které sám vytvářel a z kterých také částečně čerpám se svolením jeho vnučky.

98. PS

Při Základní škole Chmelnice vznikla 98. Pionýrská skupina v jejíž čele stála prvních pár let Eva Veletová, kterou můžeme spatřit na fotografii z muzea Vítkov, kde se konalo v roce 1972 šátkování pionýrů zdejší školy. Rozjezd skupiny nebyl jednoduchý, jelikož se zde projevovaly různé tlaky a představy, jak mládež vést. Naštěstí zde zvítězil zdravý rozum a činnost se začala vyvíjet dle požadavků dětí, které nejvíce zaujaly turistické oddíly a oddíly s tématikou vztahu k přírodě. Turistické oddíly ale převládaly. První mimoškolní vedoucí se rekrutovali z okolních středních škol a v jeden okamžik i z armády, což ovšem nemělo dlouhé trvání. Záklaďáci měli určitě jiné představy o vycházce z kasáren, než trávit hodiny a víkendy s rozjívenými dětmi. Vedoucí, kteří se tzv. chytli, na sebe nabalovali svoje kamarády a tak vznikl základ kolektivu, kterým práce s dětmi nebyla lhostejná. Vznikla i zdravá rivalita mezi oddíly, které se rychle rozrůstaly. Na prvopočátku vznikaly oddíly dle jednotlivých tříd, ale časem se vykrystalizovaly oddíly zájmové, tedy zcela smíšené. Největší zájem dětí byl o výlety do přírody. Nejdříve jednodenní a posléze vícedenní, které byly nejoblíbenější. Za nedlouho vznikl první oddílový tábor a následovaly skupinové tábory, které se rozrůstaly na více turnusové a ve finále pořádané paralelně na více místech. Táborům je věnována samostatná kapitola, jelikož se jedná o studnici zážitků a bezpočet fotografií, nad kterými se dá sedět a vzpomínat nekonečná řada hodin.

Honza Kolínek

Jeden z prvních matadorů, který s dětmi chodil na výpravy, byl Honza Kolínek, který spolu s Ivanou Loužeckou (druhou skupinářkou v pořadí 98. PS) razil tento směr práce s dětmi. Nejsem psycholog a ani odborník na lidské nitro, ale zářivá směs vlastností, kterou dokázal inspirovat děti k lásce k přírodě a volnosti, jsem už následně nikdy nezažil. Honza Kolínek je i jeden ze zakladatelů pochodu Kudy chodil Karel IV, jehož první ročník se šel v roce 1976. Honza zorganizoval i první putovní tábor na skupině. Vzhledem k tomu že k táborům, Pochodu kudy chodil Karel IV. a ostatním aktivitám 98. PS je spousta příspěvků a fotografií necháme toto téma jako samostatnou kapitolu portálu.
Na fotografii je Ivana Loužecká (v té době skupinová vedoucí 98. PS) s Honzou Kolínkem při výšlapu do přírody s oddílem..